Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seÓ můj bože. JEŠTĚ TO NEKONČÍ!
Autor
Semeno
Byla jednou jedna rodina na jednom malym světě. Vznikla z unáhlený neúcty k lásce. Špatně začala a bůh ví jak skončí.
Přeskočím-li léta kojeneckého věku, začnu optimisticky:
”...tati, ať mě máma nechá bejt! Já se chci koukat!”
”Tak jí nech, dneska pomáhala. ”
”Je už pozdě, a tohle neni v žádnym případě pro děti!”
”Tak si taky sedni a nevotravuj.”
”Proč se jí furt zastáváš? Petřík už šel taky spát!”
”Vypni!”
”Děti je neděle, tak si uděláme vejlet, ne?”
”Já nikam nejdu!”
”Přece tady nebudeš celej den smrdět. Pudeme na výstavu!”
”Sakra drž a neřvi,”
”Já nikam nejdu. áá”
”Mami ať petr neřve!”
”Podívej se na Alenku, jak se pěkně oblíká!”
”Kláva!” Mlask. ”áááááá” ...
Opuchlé oči. Tělo se klepe vztekem. V opuchlém obličeji hysterická červeň.
”Ježiš mami, nech mě bejt, prosim tě!”
”Co to děláš, ty hysterko!”
”Mami, nech mě bejt! Prosim. Ježiši. Prosim tě!” Stále zvyšuje hlas. ”Proč mě mlátíš? Tady se nesmí říct pravda?”
”Seš hysterická! Se na sebe podívej do zrcadla, prosim tě!”
”Víš, že tohle mi nesmíš dělat! Podívej se jak vypadám. Za to můžeš ty! Copak nevíš, že na mě nesmíš ječet?”
”Vstaň a udělej co ti řikám, ty hysterko bláznivá. Seš úplnej blázen!”
”To sem z tebe!”
”Tak vstaň!!”
Leží na zemi, obličejem přitisknuta k podlaze, máčí koberec. ”Mami, já tě mám ráda.”
”Tak vstaň”
”Co se to tady děje sakra?! Co to tady Aleno vyvádíš? vstaň z tý země” Otec otevřel dveře obývacího pokoje, kde na plný koule vyřvává fotbal, na konferenčním stolku pivo a jeho špinavý fusky.
Pak už v postatě neví, co se dělo dál. Pamatuje si jen spoustu nadávek , otupění smyslů. Vlastně necítila vůbec nic. Jen tělo bylo napnuté na maximum. Vládl mu vztek. Krvelačný a zároveň chladný.
Už jako malá se naučila zastávat místo prvorozeného syna. Vadila jí slabá matčina povaha, taková příliš citlivá, ženská, na to aby se postavila na vlastní nohy a chladně odolávala ranám osudu. Snad proto se dá omluvit její mladická zaslepenost, když se radovala z otcovy přízně. Pak začala dospívat. Otevřely se jí uši, oči, a mozek z
ačal třídit informace. Párkrát málem zabila bratra a dobrovolně se z lítosti nechala zbít.Pak....Obrátila se na podpatku, ošlehaná plameny nastavila tvář vichřici. Postavila se na stranu matky a zahořela v ní, vlastně poprvé, opravdová nenávist. Matka ze začátku nepochopila. Jí to nevadilo. Vlastně bojovala hlavně za svoje za svoje ego. Je to boj naprosto samoúčelný a sobecký. I ona je naprosto egoistická. Nesnáší své vlastnosti, jež dostala do vínku po otci a přitom jí dovolují její oblíbený nadhled. Naš
la nad nimi totiž kontrolu. Akorát neni úplně normální. Psychicky. Ale kdo je.Nenávidí otce, a přesto je ráda, že se narodila tak, jak se narodila. Je totiž natolik otlučená, že se naučila smát. Občas se však směje až po pláči.
Tenkrát teda necítila nic.
Kromě váhy těla otcova a horké divoké síly uvnitř. Vzdáleně slyšela jekot.”Panebože Aleši, to už stačilo, dyť jí něco uděláš! Aleno, zklidni se a nech toho!”
Jednou přišla do školy s monclem. Byl to její první moncl, protože se jí málo dělaly modřiny, ať se praštila sebevíc. Přes otřesnost situace byla šťastná. Aspoň na chvíli. Věděla, že se budou ptát, kde to vzala. Ptali, se, řekla. Byla ráda, že to někdo ví. Ona na sebe vinu nehází, neni jako z filmu.
Bylo to tenkrát, co poprvé utekla. Celej den se to
ulala a ztrácela v lese. Pak usnula na posedu a viděla srnky. Jenomže má strach z cizích lidí a utekla před hajnym. Myslela si, že jde na posed. Honili jí. Uklidnila se. Řekla, že se lekla. Byl už večer. Tak do tmy courala, protože to by bylo blbý přijít domů tak brzy. Pak se přikradla za dveře a poslouchala.”Aleši, di se po ní podívat. Už je tma. Co když se jí něco stalo.”
”Vona příde:”
”Radši se di po ní podívat.”
”Vypni ten kafemlejnek!”
Ještě větší radost měla, když tehdy viděla spoustu modřin a podlitejch fleků na otcově těle. Řikal, že se praštil...
Asi by se mohla přestat litovat. Je dost dětí, kterým v jedenácti strčil otec do ruky kulomet a šli zabíjet devítiletý holčičky k sousedům.
Vždyť je to přece tatínkova holčička, se kterou jezdí v komplet novym drahym autíčku nakupovat do hyper stáda vepřů, kde otec(jako obvykle) sprostě nadává nepřítomné matce, že mu schovala....(nadával by stejně i za její přítomnosti). Ona mlčí. Proč by protestovala. Máma tu neni, a ona novou bundu potřebuje....
P
UBLIKOVÁNÍ A ROZŠIŘOVÁNÍ TEXTU PŘÍSNĚ ZAKÁZÁNO!!!