Life is a Bitch

Minulo pár dní a já tu sedím a přemýšlím, kde jsem udělal chybu, nebo ještě lépe - kde jsem jí udělal tentokrát. Zvláštní je, že vždycky když se to stane, uzavřu se na nějaký čas do sebe, přemýšlím o naprostých hovadinách a věcech které ztrácím, nebo jsem už ztratil, píšu takové věci jako právě teď a vždycky se zapřísáhnu že příště už… Příště už co? Že příště budu opatrnější? Že příště už prostě NE? Společně se svými přáteli říkáme v takových obdobích že "Life is a Bitch". Je možné namítnout takové to omšelé a pořád znovu a znovu oprašované "jednou jsi dole a jednou…" - ale stojí to vůbec za to?? Jsou věci do kterých se vrháme skoro po hlavě a téměř bez rozmyslu - hnáni spoustou věcí, jen ne rozumem. Z počátku se to vždy zdá být jako pohádkový sen, ale ze snů se vždycky každý nakonec probudí.  A stejně tak, jako jdeme potom večer zase spát s tím, že se nám bude opět zdát něco sladkého a pohádkového, vrháme se znovu a znovu po hlavě do těch, z mého pohledu (zatím) předem prohraných soubojů, ze kterých znovu a znovu vycházíme s bolestí a zármutkem.

A tak tu sedím a přemýšlím.. Svět se nezbořil, konečně jako již mnohokrát před tím a nejspíš se ještě několikrát nezboří. Ale rány zůstávají.. Některé se časem zacelí, jiné však po sobě nechají dlouhé a hluboké jizvy.

A pointa? Pokaždé když se znovu a znovu po hlavě a bez rozmyslu vrhám do něčeho nového a slibného cítím, že i když dávám v sázku vše co mám, je to stále míň a míň z toho co jsem měl kdysi a tak se bojím, že až jednou přijde ten PRAVÝ sen - ten sen o nikdy nekončícím jaru, plném sladké a opojné vůně květů, podmalovaný zvonivým zpěvem ptáků - že přesně tehdy už mi to bude docela ale docela jedno, protože už budu příliš unavený a posetý nezahojitelnými ranami a nebudu mít nic za co by to všechno ještě stálo a že se k takovému snu prostě otočím zády…

A tak tu sedím, přemýšlím a přemítám, kolikrát ještě..