Sonet nepřečtený

Trháte Vždy veškeré mé básně

a pak mi je posíláte zpět.

Neodvratný osud každé z těch mých vět,

nezlomil je a tak umírají cítící se spásně.

Netušíte, a to nelituji sebe,

jak slova s významem, jež dělá lásce čest,

trpí, když nemohou ho nést,

až k očím Vašim, v nichž zrcadlí se nebe.

Jen jednou zkuste nahlédnout,

jen jednou, prosím, otevřete list

a vím, že pochopíte. Jen jeden stačí číst.

Však pospěšte, já počkám pouze tisíc let

a potom, ze zoufalství, začnu psát sám sobě,

ať rozerván, jak verše mé, splynu s nimi v hrobě.