Zajatci svobody

     Seděli vedle sebe, naproti sobě, na sobě. Seděli různě a bylo jim to jedno. Proč by se taky takovou maličkostí měli zabývat? Seděli, dívali se do krbu, pili červené víno a kouřili. Nemluvili, ale přesto spolu vedli rozhovor. Bylo mezi nimi velmi silné pouto, díky němuž nepotřebovali slova. Občas jeden z nich prohodil nesmyslnou větu, spíše kontrolní, aby se přesvědčil, že druhý nespí. Moc dobře věděli, že jsou vzhůru, ale patřilo to k jejich hře. Celý jejich společný život byl vlastně jednou velkou hrou. Byli spolu šťastní, nešťastní, milovali se, nenáviděli. Bylo jim jedno, co k sobě právě cítí, co spolu prožívají. Byli spolu a to bylo hlavní. Petr se najednou postavil, vzápětí zavrávoral a spadl. Skácel se na stůl a jeho skleněná plocha se roztříštila na stovky kousků. Několik z nich ho pořezalo. Ležel a nedýchal. Martin se vymrštil, sehnul se k němu a propleskl ho. „Já ti tady málem umřu a ty mě biješ, to od tebe vůbec není pěkné, víš?“ „Co jsi to provedl? Zničil jsi stůl a pořezal se.“ „No, a?“ Oba se zasmáli a napili se vína. Petrovi prosakovala trikem na rukách krev. Ani jeden si toho nevšímal.

     Martin se probudil. Sešel dolů ze schodů a viděl Petra, jak lepí rozbitou desku ze stolu. „Už mi chybí jen jeden kousek a bude to. Jako nové.“ Martin se usmál a vyndal Petrovi z ruky kus skla. „Ty jsi nespal?“ Zeptal se Martin. „Ne, lepil sem, chtěl jsem ti udělal radost.“ Řekl Petr tak nevinně, jak to jen dokázal. Martin ho pohladil po vlasech. „Přijede Jana.“ Povídá Petr. „Jak to víš?“ „Nevím.“ Opatrně zvedl desku ze země a pokládal jí na stůl. Spadla mu a rozbila se. Oba se tomu zasmáli. Pak Petr začal plakat.

     Celý den se procházeli po lese, sbírali houby, borůvky, kamínky, větvičky, šišky a další lesní plody. Potom šli na pole, ne jejich, a vykopali pár brambor. Když se vrátili domů byli příjemně překvapeni. Seděli, pili červené víno, dívali se do krbu a kouřili. Petr, Martin a Jana. Nemluvili. Bylo mezi nimi velmi silné pouto. Venku zazpíval  ptáček. Milovali ji, moc. Ona je taky. Byla to dokonalá společnost. Oni tři. Oni. Oni! Jana jim říkala, co poslední dny, co se neviděli dělala, Petr jí na oplátku vylíčil, co dělali oni. Smáli se spolu a bylo jim krásně. Potom se s Janou  milovali. Nejdřív Martin.

     Ráno, když sešli dolů, viděli velice zvláštní obraz. Visel na stěně, visel tam už dlouho, ale pokaždé je překvapil, pokaždé se jim zdál zvláštní. Šli se vykoupat do řeky. Cesta k ní byla lesem a tak si opět nasbírali něco dobrého. Jana našla tři šišky. V lese nebyl žádný jehličnatý strom. Voda byla teplá a čistá. Potom šli na pole, ne jejich, a vykopali pár brambor. Uvařili si je a snědli. Pak se pomilovali s Janou. Nejdřív Petr.

     Další ráno, bylo stejné, odpoledne a večer také. Seděli u krbu, povídali si, mlčeli, pili víno a kouřili. Hašiš. Jana ne. Takhle to šlo celý rok i roky další. Ani jeden z nich neměl práci. Neměli žádný příjem peněz. Nepotřebovali je. Jana vždy přijela, chvíli s nimi pobyla a vrátila se do lesa, kde žila. Byli to zvláštní lidé. Vše v jejich životě bylo krásné. Nic je netrápilo. Nic neměli, nic neztratili. Všichni odešli ve stejný den. Do ráje. Bylo jim dvaadvacet. Odešli šťastní. S úsměvem na rtech. Venku zazpíval poslední ptáček.