Na výzvědách

Z lesa jsem se vynořil právě když zapadalo slunce. Přede mnou se rozkládala vesnice, zajímavá hlavně tím, že tu mají hospodu. Tady by o tom podivném úkazu mohli něco vědět...

Energicky jsem rozrazil dřevěná vrata a hurá dovnitř. Hlučná společnost sedláků, pocestných a pobudů byla chvíli zticha ale poté, co na mém vzhledu neshledali nic zvláštního se dali opět do pití a hovoru. "Hospodo! Jedno pivo!" pronesl jsem jen tak nazdařbůh a usadil se u rohového stolu. Ještě jsem na stůl s cinknutím hodil zlaťák.

Okamžitě přiběhl krčmář. "Pivíčko, pane? A pro vašeho koně vodu?"

"Nemám koně, hostinský. A rychle s tím pivem, mám žízeň!" "Pán nemá koně?" (co je mu do toho, kruci!) "Nemám. Ale hlad mám pořádný. Nebyla by tam pečená husička?" Na stůl dopadl další zlaťák. Hostinský si všiml mého naditého měšce u pasu. "Byla by, jistě, za tři zlaťáky, to víte, podražilo..." K jeho překvapení jsem ani trochu nesmlouval a zaplatil rovnou požadovanou cenu.

Když mi nesl pivo, šel jsem k věci: "Ve zdejším kraji se nedávno stalo něco podivného. Nevíš o tom něco, krčmáři?" "Pane, to jsou babské tlachy. Slyšel jsem něco, že na pasece u sousední vísky cosi světélkuje, ale kdoví jak to je. Nechci mít s magií nic společného."

Tenhle chlápek mi zřejmě moc platný nebude.

"Za to určitě můžou oni." ozval se náhle z levé strany hlas.

"Kdo oni?" zeptal jsem se. "No upíři přece... jsou všude. Pane, nejste taky... mám tu trochu česneku, pro případ.. Všechno začalo před deseti lety..." 

Tohle byl zjevně cvok, posedlý strachem z upírů. Vyslechl jsem ho, ale jeho zmatené povídání nedávalo žádný smysl. Hostinský ho poté odehnal, aby nenudil hosta, ze kterého mohlo ještě pár zlatek kápnout (tedy mě).

Vtom jsem si všiml, že v druhém rohu sedí bard.  Povídal si s nějakým chlapem - zřejmě sedlákem. Přešel jsem k němu. "Zdravím, barde. Co piješ." "Medovinu, pane." "Tak si dej jednu na mě a pověz mi - jak je to s tím světélkováním na té pasece?"

"Pane, to není nic moc zajímavého, ale když už to chcete vědět... z té strany na nás útočili často skřeti. Náš mág toho měl plný zuby a cosi tam zakouzlil, ale od té doby to tam světýlkuje a dějou se tam různý podivný věci... jako třeba že je tam jiný počasí a podobně... ale mág o tom nechce mluvit, víte...."

V tu chvíli mi krčmářova žena přinesla husu, takže jsem se dal do jídla. "Chcete se dostat k mágovi? Já vás tam zavedu." prohlásil po chvíli chlápek u vedlejšího stolu. "Stačí když mi popíšete jak se tam jde." Ten podezřele ochotný chlápek mi to řekl. Ještě jsem každému zaplatil jedno pivo a vydal se na cestu.

Po pár krocích jsem za sebou zaslechl zvláštní zvuk. Jakoby vybíjející se magie. Otočil jsem se. Za mnou stál chlápek "Já vás tam zavedu" , v ruce držel ohořelé zbytky svého meče a nechápavě na mě zíral. Zřejmě si všiml mého plného měšce a myslel si, že jsem snadnou kořistí. "Pane...vy... vy musíte mít magický štít alespoň desetinásobné síly.... To jsem v životě neviděl.... Prosím... ušetřete mě... "

V jeho očích se značil strach. Jako bych ho mohl jediným kouzlem poslat na Onen svět. Což jsem samozřejmě mohl. Ale to, že něco můžete ještě neznamená že to udělat musíte. "Daruju ti život, červe. I když si to asi nezasloužíš. Ale teď poslouchej: nikomu, rozumíš NIKOMU neříkej o tom, co se teď stalo. O magickém štítu stupně deset a podobně. Nechci aby v okolí došlo k nějakému zbytečnému pozdvižení." Muž přikývl a upaloval pryč.  Idiot.

Zaklepal jsem na dveře mága. "Kdo to ruší teď večer?" ozvalo se po chvíli. Zřejmě tam měl nějakou ženskou. "Potřebuju od vás zjistit nějakou informaci." "Informaci? Běžte jinam..." "To bych mohl, příteli," řekl jsem medovým hlasem, "ale v tom případě půjde jinam i těch patnáct zlatých které vám nabízím..." "Cože? Patnáct zlatých... Vašnosti, počkejte než se upravím."

Po chvíli jsme už seděli v jeho domě. Šel jsem ihned k jádru problému. "To světélkování na pasece... prý jste tam dělal nějaké kouzlo..." "No jo, dělal. Proti těm skřetům. Ale nějak se nepovedlo..."

"Jaké kouzlo. Ohnivé? Vzdušné. Hyperastrální?" "Pán se vyzná v magii, koukám. Vichřici jsem zkoušel. Ale místo aby přišla energie zhora, přišla zdola. Podivné. Vzdušná energie zdola - nějak se zauzlovala či co a na té pasece je teď cosi jako nestabilní magické pole. Nikomu z kolegů jsem o tom neřekl... Vichřice zdola? Z teoretického hlediska..." "... z teoretického hlediska naprosto nemožné." doplnil jsem ho. Dal jsem mu peníze a vydal se na cestu z vesnice, s úsměvem na rtech.

Na cestě za vesnicí jsem se rozhlédl kolem dokola a zašeptal speciální zaklínadlo. Vše kolem se začalo rozpíjet...

... za chvíli jsem se probral, sundal helmu z hlavy a rozsvítil světlo. Zívnul jsem. Málo spánku. Došoural jsem se ke klávesnici a blikajícímu monitoru. "Takže Vichřice... hmmm... v kterém souboru ji máme?" mumlal jsem si pro sebe když jsem spustil textový editor.

Zbytek noci jsem programoval a testoval.