O sluncích a planetách

Když se podíváte na samou podstatu našeho prostoru, uvidíte mezi atomy obrovské mezery. A v těchto mezerách je místo pro paralelní světy. Je jich strašně moc a prolínají se tím naším, jsou nám blíže než na dosah ruky, přesto se jich nikdy nedotkneme. I tak máme ale možnost do nich nahlédnout. V noci, když zavíráme oči, abychom zprostili své mysli okovů reality, tyto se obracejí k sobě a pátrají v oněch mezerách. Projevem jejich snahy jsou potom naše sny.
V jednom takovém paralelním vesmíru se nacházejí hvězdy, volně plující prostorem, a také planety, též nespoutány silami našich fyzikálních zákonů. Toto je příběh jedné planety.
Nepamatovala si, kdy vznikla, její vědomí se vynořovalo ze snového oparu neurčitosti, aby se stávalo jistějším až k bodu, který samo nazvalo přítomností. Co ale věděla určitě bylo, že je planetou. A že v prostoru kolem ní jsou i jiné planety. A také věděla, co je to slunce. Znala několik sluncí, s každým z nich po jistý čas plynula po stejné dráze. Na povrchu planety byla hlína a v ní semínka rostlin. Vždy, když se dostala do blízkosti slunce, s nímž poté sdílela směr, cosi dalo impuls, aby semínka vyklíčila. A ze semínek se staly rostlinky, jež svými kořínky protkávaly planetu a listy hladově vztahovaly ke slunci. A pečovali o ty rostlinky jak slunce, tak planeta, rostlinky žily díky jejich blízkosti, jejich vzájemnosti.
Však pokaždé přišel čas, kdy slunce se začalo vzdalovat. Naše planeta byla bezmocná, neboť jak mohou planety vědět, co řídí sluncí cesty? Avšak ve chvíli, kdy svit slunce začal slábnout, rostlinky, jejichž kořínky zasahovaly každý kousíček planety, začaly vadnout. A jak slábly a jejich život končil, každá jejich část naplnila se nesmírným žalem. A smutek tento přešel do planety, jež s rostlinkami byla tak těsně spjata, každý sten rostlinek a každý uvadlý lístek planetu nesmírně bolel.
Nevěděla planeta, kolikrát už toto prožila, avšak jednou se rozhodla, že nestrpí, aby další rostlinky umíraly. I otřásla se, úrodnou půdu pokryla kamením a vše nechala přelít žhavými potoky lávy, aby na svém povrchu vytvořila neprostupný kamenný štít. Zabránila tak semínkům v klíčení, kde nic nevyklíčí, nic nezahyne, říkala si.
A plynul čas, planeta plula prostorem a tu a tam se dostala do blízkosti nějakého slunce. Však to, když nevidělo ani náznak života na planetě, opustilo ji a šlo svou cestou. A planeta dál udržovala svůj štít. To trvalo dlouho, celé věky minuly tento strnulý okamžik nebytí a planeta zapomněla. Nevěděla již, proč vytvořila onen příkrov, zapomněla na rostlinky, na semínka, na jejich bolest.
A jednoho dne ocitlo se v její blízkosti slunce. Snad bylo hřejivější než ta předchozí, snad přišlo příliš blízko, snad se to planetě jen zdálo, neboť si tak dlouho sluncí nevšímala, nicméně stalo se, že jedno semínko rozhodlo se vyklíčit, prodralo si cestu zvětralou skálou, jejímž zpevňováním se planeta již dlouho nezabývala, neboť dávno neznala důvod, proč by měla, a na povrchu se objevily drobounké lístečky. A slunce si toho všimlo a rozhodlo se sdílet směr s planetou. A z jedné rostlinky se staly dvě, potom malá skupinka, zelený ostrůvek uprostřed pustiny, a jak plynul čas, kořínky postupně rozrušily celý kamenný kryt a planeta se opět zazelenala, provázena svým sluncem...