Důchodci v MHD

Mám to štěstí, nebo tu smůlu, že patřím k pravidelným cestujícím Českých drah. Třicet pět kilometrů denně tam a zpátky. Dlouhá cesta. Opravy koridoru. Zpoždění. Rozpínání kolejí. Ještě že ve vlaku funguje přírodní klimatizace, takže je v zimě zima a v létě vedro.

            Nádražní hala Masarykova nádraží zase přetéká lidmi. Secesní budova zvenku nevypadá jako dřív, všechny domy v okolí jsou již opraveny, jen ona si ponechává trochu zaprášený vzhled. A uvnitř hlubokým hlasem prodavač v bílém plášti vyvolává „teplé párky, limonáda“ a hned vedle něho prodávají hořické trubičky a ponožky za dvanáct korun. Kasino Royal se se svým tlustým červeným kobercem tváří, jako by někdo z těch lidí, kteří postávají před tabulí odjezdů a příjezdů, čtou noviny nebo sedí na lavičce, měl zájem prohrát nějaké ty peníze. Ti ostatní, co mají halu za svou ložnici, obývák či společenskou místnost v jednom, se jen tak potloukají kolem. Proplétám se mezi nimi, lhostejný k jejich osudům stejně, jako jsou oni lhostejní k tomu mému.

„Nemáš cigáro?“ zastoupí mi cestu člověk ve špinavé pilotce a s nápadně nepěstěným vousem.

„Ne,“ odpovím stručně a obejdu ho.

„Tak aspoň bůra,“ slyším ještě za sebou.

            Pohledem na tabuli se ujistím, že vlak stojící na druhém nástupišti je opravdu ten můj. Do odjezdu zbývá ještě asi pětadvacet minut. Alespoň si sednu, pomyslím si. Ve vlaku skoro nikdo není. Vlastně vůbec nikdo. Ve vagóně jsem sám, společnost mi dělá pouze příšerné vedro, které bych čekal tak možná v sauně, nikoli v dopravním prostředku. Sednu si hned za dveře a pootvírám všechny okna v mém okolí. Ještě si sundám bundu a svetr. Nestačí to. Asi by nepomohlo ani svlečení z kůže. Posadím se a z batohu vylovím Werichovy Italské prázdniny. Na chvíli se začtu a přestávám vnímat okolí… „Chvíli jsme jeli jen mlčky. Jana si četla v turistických brožurkách. Najednou bez přechodu: Tady píšou, že na Capri zemřel Tiberius. Kdo to byl?“  … než Werich stačí odpovědět všimnu si docela pěkné, tak šestnáctileté holky, která kolem mě proběhla, až se mi začaly obracet stránky, a zmizela někde v nitru vozu. To se opakuje ještě asi třikrát. Když zvednu oči od knihy vidím už zpola zaplněný vagón. Sedadla vedle i naproti mě jsou zatím prázdná. Začnu si opět číst.  Po chvíli na mou knihu padne stín, kroky se zastaví. Vzhlédnu, abych zjistil, kdo mi bude dělat příjemnou společnost po třičtvrtěhodinovou cestu domů, ale hlavu zase rychle skloním. Žena, patrně hodně po osmdesátce, s profilem doktorky Ari z Planety opic, sesune své odvodněné tělo na protější sedačku. Do odjezdu zbývá jen pět minut, dveře se opět otevřou. Možná to nejsou sestry, ale věkově by být mohly. Ta druhá, o něco mladší důchodkyně, se posadí vedle Ari. Vlak se dá do pohybu. Ari se postaví a zavře okno. Zmrazím ji pohledem, ale asi neměla brýle na blízko. Ani to s ní nehnulo. Začínám chápat, jak se asi cítí sněhulák, když začne na jaře tát. Cítím jak hubnu… Ta druhá, sestra Ari, vytahuje z naftalínové kabelky předmět nedefinovatelného tvaru, zabalený v obalu od másla. Svačina. Začne debužírovat, mně jdou mžitky před očima, text knihy se mi ztrácí. Do monotónního zvuku vlaku uhánějícího po kolejích se čím dál častěji ozývá mlaskání. Ve stanici mi to mlaskání připomíná zvuk ne nepodobný indiánskému pádlování za měsíční noci. Naneštěstí začne důchodkyně prskat. Když jsem si ve Werichovi přečetl, jak Nero zapálil Řím, přistála jedna dávka svačiny i na pětapadesáté straně  mojí knihy. Chudák Werich…

            Druhý den ráno. Z vlaku pozoruji, jak se mění Karlín, jak mizí ty hromady sutin, jak se bolestivě vrací do původní podoby. Přijíždíme na Masarykově nádraží.  Měli jsme jen dvacet minut zpoždění. To ještě jde. Než se ve vlaku stihnu obléknout, vtrhne do kupé úklidová četa a pod nohy mi chrstne kbelík vody. Čas jsou peníze, pomyslím si, ale nahlas nic neřeknu.

            Když vystoupím z vlaku, vrhne se ke mně ten člověk ze včerejška.

„Nemáš cígo?“ Zeptá se nečekaně.

„Ne, už jsem ti to říkal včera,“ a obejdu ho.

„Tak aspoň pětku,“ zaslechnu za sebou a uvědomím si, že od včerejška zvednul sazby.

            Dostat se do tramvaje, když přijedou vlaky od Pardubic je výkon, který prakticky není v lidských silách. Přesto si, když vidím, že jede čtrnáctka, stoupnu do houfu. Dveře tramvaje se otevřou a ven vypadne několik lidí. Tramvaj mi v té chvíli připomíná obrovské zvíře, které právě lovci vyvrhují. Když se dav začne tlačit do dveří, je mi už jasné, že budu mít černého Petra a budu muset čekat na další tramvaj. Ostatní si to ale nehodlají připustit. Cítím tlak v ledvinách. Když se otočím, vidím shrbenou důchodkyni, kterak si svou hlavou v šátku hodlá probít cestu do tramvaje stůj co stůj, a vůbec jí nevadí, že někdo stojí před ní.

            Vzdávám to. Opouštím vydobytou pozici ve prospěch ofenzivní důchodkyně a jdu radši pěšky. Tramvají pojedu až z Národní. Na Národní se do tramvaje dostanu, dokonce je v ní tolik místa, že je možné se posadit. Bohužel si sednu na místo pro lidi s vodícím psem. Ke své smůle jsem si nevšiml, že za mnou stojí bělovlasý důchodce s brunátným obličejem. Ten mi za chvíli poklepal na rameno.

„Mohl bys pustit tady paní sednout,“ říká a ukazuje na ženu, která stojí u dveří a chce evidentně vystupovat.

„To je dobrý, hned vystupuju,“ potvrdí žena mojí domněnku a zhrzený důchodce se stahuje dále do vozu, kde se posadí na jedno z dvaceti volných míst.

            Když se večer vracím na Masarykovo nádraží, jsem docela rád, že mám tu MHD za sebou. Bez odpovědi obejdu toho náruživého kuřáka a nastoupím do vlaku. Wericha už jsem dočetl, teď třímám v ruce noviny a čtu si článek o stárnutí naší populace. Když na ně padne stín, a já vzhlédnu, statistiky uváděné v tiskovině se zdají být ještě příliš milosrdné. Na druhou stranu jsou ti důchodci jedinou jistotou, se kterou můžu ráno, v poledne i večer počítat.