Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seTajemství mého života (část 1.)
Autor
Apajda
Předesílám, že se nejedná o mé paměti. Napište mi, jestli chcete i další část. Na tomhle kousku se spoluautorsky podílela i Ligeia, ale jen na tomhle.
TAJEMSTVÍ MÉHO ŽIVOTA
Jsem živý.
Jiný v mém postavení by s tím asi nepočítal. Živé je to, co dýchá. Taky bych rád dýchal, moc. Ale ten provaz na krku mne strašně škrtí. Jak dlouho už tu takhle visím?! Nohama kopu do prázdna. Tohle se mi stalo poprvé. Neříká se tomu “ztratit pevnou půdu pod nohama”? Ruce, svázané za zády, mám rozedřené do krve. Bolí to. Pálí a štípe.
Nemůžu dýchat, nemůžu mluvit. Nemůžu se ani hnout. A nemůžu si to vysvětlit.
Chtěli mne zabít. Nevím proč a nemůžu se hájit. Nenechají mne. Nenechají mne utéct. Nelze to už zastavit. Dostali mne, ale smrt nepřichází. Zvláštní…
Pozoruji podkopnutou stoličku pod svýma nohama. Příšerná bolest. Ve tmě poskakují barevné skvrny.
Trvá to snad už hodinu. Vyschlé rty pálí. Nemohu jim nic říct, bez dechu. Cítím krev, jež mi stéká po rozedřeném krku. Je to dlouhé a bolestivé. S koncem tak předvídatelným. Zavírám oči. Najednou ji vidím. Svou vysvoboditelku v černém hávu... Usmívá se, ne však na mne. Míří někam dál. Mámivý sen se rozplynul a zůstala zas jen trýznivá bolest. Přísun krve do mozku se pomalu zastavoval a pak konečně přišla spásná ztráta vědomí.
Chtěl jsem otevřít oči, ale víčka jakoby mi něco tížilo. Pohnul jsem se a celým tělem mi projela ukrutná bolest.
Po nějaké době se mi podařilo posadit. Třel jsem si bolavé oči dlaněmi a pomalu rozpoznával mlžné stíny kolem. Ten nejstrašnější získal obrysy stromu, na kterém jsem předtím visel. Sundal jsem si z hlavy oprátku a daleko ji zahodil. Nakopl jsem lišku, která očichávala mé lýtko a zřejmě se rozmýšlela, kam se zakousne nejdřív. S kvikotem utekla pryč.
Zhluboka jsem se nadechl, až mne zabolely kosti. Znovu jsem spočinul zrakem na tom stromě. Statný dub určitě neobětoval větev, abych se octl na zemi. Údivem jsem téměř vykřikl. Byl rozťat ve dví a spálený bleskem. Listy ohořelé, ještě se z nich kouřilo… Proklatě, zbláznil jsem se snad? Tohle je na sen příliš skutečné… Takhle tedy vypadá očistec?
Zaslechl jsem lehké kroky a snažil se z cárů, jež jsem měl na sobě, stvořit alespoň bederní roušku. Chvíli jsem zápasil se zatavenou sponou pásku. Z dnešního pohledu vypadaly mé šaty velmi moderně.