29. listopadu 2002 - pátek

29. listopadu 2002 - pátek

Lidé na psaní a hlavně publikování deníku reagují různě. Nabízím dvě typické reakce.

Historka první.

Páteční odpoledne. Školní jídelna. Se svou porcí nechutné bramborové kaše z prášku si ke mně přisedá programově nejmenovaná kolegyně.

„Hele, já nechci být v tvém životě."

Zvedám oči a zamířím jimi do těch jejích. Tvářím se nechápavě, ale po týdnu publikování již tuším, o co jde.

„Jak nechceš být v mém životě?"

„Nechci, abys o mně něco psal."

„Děláš snad něco špatnýho?"

„Samozřejmě, že nedělám nic špatnýho, ale stejně nechci, abys o mě psal. Navíc si vymýšlíš."

„Co jsem si vymyslel?"

„Já to ještě nečetla, ale určitě si vymýšlíš. Nemůžeš tam přece psát všechno."

„To fakt nemůžu. Ani ti nemůžu slíbit, že tam nebudeš. Tenhle náš rozhovor je třeba docela zajímavej."

Historka druhá

Napsala mi bývalá studentka Martina ze třídy, která mi svého času dávala dost zabrat. Ani to neví, ale svým mailem mě hodně potěšila. (Tak teď už to možná ví.)

Popsala mi, jak se prodírala mými deníky, až se dostala k těm starým, psaným na kožním oddělení. Vyprávěla zprvu, jak před lety s holkama nechápaly, proč stále nosím ty dlouhé rukávy bez ohledu na to, jestli je venku plus třicet anebo mínus třicet. Dokonce mě podezíraly, že mám ruce rozpíchané od drog, neboť hned po nástupu mě ředitel udělal školním protidrogovým preventistou.

Tak teď už je jí prý jasné, jak to se mnou je. „Vykašli se na lidi," napsala mi ta, kterou jsem se snažil  vzdělávat a vychovávat. „Každý máme něco," a přihodila ještě  něco ze svých zdravotních problémů.

Fakt to bylo moc fajn, po těch letech bojů.