30. listopadu 2002 - sobota

30. listopadu 2002 - sobota

Relaxuji různě. Drobný každodenní třes jsem schopen odehnat cigaretou, třídenní stres už si zaslouží pár pivek. Slušně funguje i tohle psaní deníku. Perfektní je sednout na kolo a během hodinky vystoupat na Slunečnou, Bořetín či do Volfartic - poslední metry před nejvyšší kótou myslím už jen na to, kde seberu síly do dalšího šlápnutí.

Bezkonkurenčně nejlépe se však odreaguji u vaření či pečení.

V týdnu mě v jídelně zaujala roštěnka na hořčičné omáčce, a tak jsem nelenil. Sice jsem místo roštěnce sáhl po kotletce, ale rozdíl byl patrný snad jen v barvě výsledné směsi. Směsi? Ano, směsi. Já totiž k vaření přistupuji jako k objevování nového pokusu pro svůj chemický cirkus. Zkusím přidat trochu dusičnanu, pozměnit poměr mezi sírou a dřevěným uhlím. Položím si otázku, jestli je lepší použít obyčejnou zkumavku či tu těžkotavitelnou. Předvedu bengálské ohně raději s pudingem než s glukózou atd. Živočišným uhlím raději odbarvím coca - colu než vodu s inkoustem. Přece nepoužiji to samé maso jako ty prosté ženštiny ve školní vývařovně (stejně to roštěnka nebyla, vždyť za ty obědy platíme patnáct korun). Když dělám knedlo - vepřo - zelo, musím do zelí nastrouhat aspoň jablko, jen abych neměl stejný postup jako moje žena či dokonce kuchařská kniha.

Neustálým mícháním, ochutnáváním a načuhováním do trouby se dostávám do jakési euforie odvádějící mě do úplně jiné říše. Léty jsem upustil od představ, že objevím nový ostrov, nového opeřence či aspoň novou organickou sloučeninu, ale vaření mi na svém poli dává šanci jako muži objevitelsky vyniknout.

Moje královická babička vaří skvěle. Máma má také pár vlajkových jídel, ale dodnes si pamatuji na svůj dotaz: „Mami, kdy půjdeš zase do nemocnice, aby musel  vařit táta?"

Přitom táta vařil jenom guláš, ale pokaždý jinak.

Odpoledne jsem ještě pekl koblihy. Přistoupil ke mně Vítek a spontánně pronesl: „Vsadím se o šecky svoje peníse, ze budou doblý!"