2. prosince 2002 - pondělí

2. prosince 2002 - pondělí

Tyhlety černé předtuchy.

Šel jsem kluky vyzvednout docela pozdě. S Vítkem už byla ve školce jen roztomilá dívčí dvojčata. Objevil jsem se v okamžiku, kdy s paní učitelkou nacvičoval svůj part k vánoční besídce. Rychle se oblékl a ve stručnosti mi popsal svůj den, jemuž vévodilo společné focení u vánočního stromku. Pak jsme zamířili pro Hynka do družiny.

Nejprve jsem se na sanitku nacouvanou až do vrat školy díval jako na nějakou kuriozitku. (Vzpomněl jsem si na žáka Šárky, kterého tatínek dováží pojízdnou ambulancí až před šatny.) Vzápětí mi však došlo, jaký je Hynek rapl. Minulý týden se porval s Dominikem a nechal se od Davida škrábnout autíčkem tak, že mu to družinářka musela vydezinfikovat a já mu potřeboval převyprávět historku o tom, jak můj kamarád Ponec po podobném úrazu skončil v nemocnici na operaci. (Ponce mimochodem kousla spolužačka do zad. Doposud si lidé myslí, že je vášnivým potapěčem, kterého napadl žralok lidožravý.)

Obešli jsme sanitku každý z jedné strany.

„Tati, já jdu láskou a ty rájem," vytrhl mě ze zamyšlení Vítek, když jsme stoupali po schodišti rozděleném zábradlími na tři úseky.

Došlo mi, že námi nepoužitý úsek je peklem. „No, doufám, že Hynek chodí jinudy," řekl jsem si pro sebe.

Vstoupili jsme do školy. Zamířili jsme do pejska, družiny, kde můj starší syn přebývá větší část všedních odpolední. Na věšáku visela jen jedna bunda a ta  rozhodně nebyla Hynkova. Dveře již byly zamčené.

„Tati, to von už asi bude v konečné," poučil mě Vítek.

Přešli jsme do protějšího pavilónu, zaklepali na dveře s obrázkem dráčka, vstoupili dovnitř, pozdravili brýlatou družinářku. Mrkli na Hynka a po přezutí odešli domů.

Zkrátka normální pondělí.