Poštovní dodávka jela ulicí, kterou foukal ostře vítr, díky kterému spousta papírů a smetí poletovala vzduchem. Dan chvíli hleděl  na obě strany ulice a hledal místo, kde by mohl dodávku zaparkovat.

„Zatraceně, zase budu muset až na roh.“ Pomyslel si a dojel na roh ulice. Pak otevřel dveře dodávky. Silný vítr mu je ale přibouchl zpátky a on pocítil úder dveřního okénka do hlavy. Než si stačil zanadávat, tak mu z rukou vyklouzly desky, ve kterých byly listy sjetin s adresami. Vzápětí na to desky dopadly na chodník a jednotlivých listů sjetin se zmocnil vítr. Naskytl se mu pohled na rozlétající se jednotlivé listy.

 Poté vzduchem po ulici plachtilo na deset listů, za kterými  zoufale běžel a chytal je do rukou. Několik kolemjdoucích jeho počínání užasle pozorovalo a jeden z nich mu začal pomáhat v chytání listů.

Pes jednoho z přihlížejících se roztěkal a běžel  za Danem, aby poté na něho skákal. Pak ho předběhl a uchopil do zubů jeden nízko plachtící list.

„Dej mi ho!“ Vykřikl na něho. Pes ale běžel dále i s papírem v zubech. Za ním utíkal on a křičící majitel psa.

  Když po několika minutách dával poněkud pomačkané listy sjetiny dohromady, neměl zdání, co jej ještě čeká.

 Zanedlouho donesl velký a těžký balík ke vchodu a zazvonil na jeden ze zvonků. Po chvíli se v mluvítku ozval ženský hlas.

„Dobrý den pošta. Nesu vám dost velký a těžký balík. Posílá vám ho  Quelle a je za pět tisíc.“ Řekl při pohledu na adresní štítek balíku.

„Nám nefunguje bzučák. Hodím vám klíče.“ Ozvalo se z mluvítka.

„Jo dobře, budu chytat.“ Odvětil a stoupl si poněkud dále od domu na chodník. Zadíval se do oken a brzo z jednoho z oken ve čtvrtém patře vylétl pytlík s klíči. Letěl poněkud do strany, a tak se rychle přemístil do strany a měl snahu rukama pytlík zachytit. Pytlík se svazkem klíčů mu propadl mezi prsty pravé ruky a dopadl ve vteřině na jeho hlavu. Bokem pak vrazil do zaparkovaného auta a podél něho se sesul na chodník. Poté spatřil jak pytlík, tak i svou propisku, která mu vypadla z kapsy a ta se pozvolna  kutálela ke kanálu, v němž pak zmizela.

„No tohle!“ Vyhrkl si a přejel si rukou hlavu v místě, kde jej zasáhl pytlík.

Notně naštvaný za okamžik odemkl dveře od domu. Dovlekl balík, až k výtahu. Ustrnul když obě světélka svítila červeně a mačkání na černý knoflík bylo marnou snahou přivolat výtah.

„No to bych do toho kopnul!“ Řekl nahlas a ještě více naštvaný dotáhl balík ke schodům.

„Do čtvrtého!“ Ozval se hlas adresátky odkud si z hora domu.

„Já vím!“ Řekl  nahlas za funění. Balík dotáhl do druhého patra a vstoupil na první točité schody vedoucí do dalšího patra. V tom zhaslo světlo.

„Do pytle!“ Procedil mezi zuby a snažil se ve tmě  zrakem najít světélko od vypínače. Nikde ho však nebylo vidět. Začal tedy rukou šmátrat po zdi. Marně.

„Sakra, copak nevidí, že zhaslo světlo?“ Pomyslel si a poté zvolal: „Prosím vás rozsviťte.“

„Počkejte, já vám šla naproti. Nemůžu najít vypínač!“ Zvolala žena  o patro výše na schodišti.

„Krucinál fagot!“ Zaklel a pokračoval v přejíždění rukou po stěně. Netrvalo dlouho a nahmatal cosi studeného a kulatého. Hmatem zkoumal, co by to mohlo být a začalo mu to připadat jako hlava. To cosi ale dopadlo na něho. A to mělo za následek, že neudržel rovnováhu a spadl i s balíkem na schody. V ten okamžik se rozsvítilo. Užasle hleděl na to, že na něm leží velká sádrová socha vypadlá z výklenku vedle schodiště. O kus níže se kutálel s rachotem balík. A nad ním se objevila starší žena.

„Já ten balík nechci. Já si vzpomněla, že jsem tu objednávku zrušila.“ Řekla mu, zatímco on rezignovaně vstával se sochou v rukách.

„Taky jste mi to mohla říct, když jsem stál na ulici!“ Zahartusil a měl sto chutí balík rozkopat.

A tak vlekl balík zpátky dolů a dost nadával. Když se ocitl před domem a šel směrem k dodávce, ozvala se z okna domu nečekaně ona žena.

„Pane pošťák, já se omlouvám. Já tuhle zásilku chci. Já zrušila jinou. Já to spletla!“

„Nééééééééééééé…..“ Rozlehlo se vzápětí hlasitě ulicí.