Katedrála v Chartres

Slyšte! Budu vám vyprávět příběh. Příběh o člověku, který, nedbaje zažitých morálních hodnot, dosáhl svého neobyčejného cíle.

Ale začněme pěkně od začátku....

 XXXXXXXXXXXXXX

Snad touha po blízkosti Bohu je tou silou, která pohání lidstvo ke stavbě chrámů. Staveb velkolepých a také nákladných. Proto bylo jejich zakládání většinou výsadou králů.

Tak tomu bylo i v případě Ludvíka, krále francouzského, kterému se jedné noci zdál živý sen. Navštívil ho anděl v podobě krásné ženy ve skvostném rouše aby mu sdělil Boží přání. Její uchvacující zjev s dlouhými plavými vlasy, vlajícími jakoby ve větru, krále natolik okouzlil, že zcela ztratil řeč. Hagiel, tak se anděl jmenoval, se chvíli kochala královou bázní a pak promluvila:

„Milý Ludvíku, Bůh si přeje, abys mu dokázal svoji oddanost. Chce, abys dal vystavět chrám k oslavě Jeho jména. Nad městem Chartres.“

Byl to opravdu živý sen, se všemi podrobnostmi, jaký se může člověku zdát dvakrát třikrát za život. Králům se možná zdají častěji. Kdo ví.

Náš král Ludvík se brzy probral z překvapení:

„Proč zrovna Chartres, co je na tom místě tak zvláštního?“

Jeho hlas se stal znovu královsky povýšeným:

„Když už máme stavět chrám, chtěli bychom, aby naše dílo bylo na očích co nejvíce lidem! Musí padnout na kolena před naší velikostí!

Jsme přeci Král !“

„Jsi, ale stejně tak můžeš nebýt!  Pýcha není hodná dobrého krále. Svět je plný králů jako jsi ty. Stačí ukázat a je tu místo tebe jiný,“ odvětila klidně Hagiel a její tvář už nebyla tak přívětivá.

Silná slova i na krále. Nebyl zvyklý, aby mu někdo vyhrožoval. Ani ve snu! Začal tedy smířlivěji a opakoval potichu otázku:

„Proč Chartres?“

„Toto místo bylo odedávna posvátné. Už za dob keltských tu byla velmi významná svatyně. Je to jedno z několika míst na Zemi, kde se protínají silové křivky. Člověk, je-li citlivý, má možnost v takovém bodě zažít zvláštní věci a pocítit i Boží jsoucnost.

Vaši magici tomu říkají vstup do astrální říše,“ odpověděla Hagiel, dívaje se celou dobu kamsi skrze krále.

 Pak upřela svůj pronikavý zrak přímo na něho a dodala, spíše přikázala: „Vydej se brzy do Chartres a nalezneš místo, které mám na mysli. Tam potkáš i stavitele, který ti katedrálu postaví. Tam začni stavět!“

„Ale……, jak ho poznám, jak poznám to místo?“ vypravil ze sebe užaslý král. Nebyl si jistý, zda se nezbláznil, protože zjev se náhle začal rozplývat v nazlátlé mlze.

„Poznáš, neboj, určitě ho poznáš………., “ znělo jakoby z veliké dálky.

Král si to musel srovnat v hlavě. Sáhl si pravou rukou na nos, aby zjistil, že už dávno nespí. Navíc po Hagiel zůstala v zámecké ložnici ještě dlouho zvláštní, příjemná atmosféra.

Za okny zámku začaly zpoza stromů pomalu vysvítat ranní červánky.    

Ludvík polohlasem přemýšlel: „Velký kostel bude jistě stát peníze. Velké peníze. A ty se dají utratit líp! Ale pořád lepší postavit chrám, než zaplatit cenu mnohem vyšší. Co když anděl myslel své výhůžky vážně!? Raději ho poslechneme.“

XXXXXXXXXXXXXX

            Stavitel si říkal Raffaelo. Možná to i bylo skutečné jméno. Ale koho to zajímá. Snad děvečky, se kterými trávíval noci, užívaje si dosyta bohémského života. Ale ty doby jsou pryč. Tenhle mladý, sotva třicetiletý Ital, se rozhodl opustit svoji francouzskou matku a vydal se do světa, i když už byl doma jako stavitel známý. Vypovídala o tom řada domů a dokonce jedna honosná soukromá kaple. Na svůj věk byl zkušený. Jistě by se mu vedlo dobře i doma ve Florencii, odkud pocházel.

Ale poslední léta se s ním něco dělo. Sám se v sobě nedokázal vyznat. Přestávaly ho zajímat holky, už si ani nepamatoval, kdy proflámoval noc. Již dlouho jej sžíral vnitřní pocit neznámé lásky, nepoznané, nenaplněné.

Vydal se tedy do světa ji hledat.

XXXXXXXXXXXXXX

Královský průvod dokáže vzbudit pozornost všude, kde se objeví. Několik kočárů tažených ušlechtilými koňmi, mnoho sloužících a také vojáci. I když byla Francie v těch dobách klidná, opatrnosti není nikdy dost.

„Ale co dělá Ludvík v Chartres?“, bylo slyšet ze shromážděného davu otázku, na kterou nikdo neznal odpověď.

Průvod se na chvíli zastavil, kočí z prvního kočáru se s kýmsi dohadoval, aby se za chvíli znovu rozjel po prašné cestě vedoucí do kopce.  

A náš stavitel, procházeje zrovna „náhodou“ Chartres, se vydal svižným krokem zvědavě za ním. Francouzského krále třeba už v životě nespatří.

Uplynulo sotva dvacet minut, když počaly kočáry zastavovat jeden vedle druhého na malém návrší za městem.

Ze zlatem zdobeného kočáru vystoupil král, doprovázený svými dvěma snaživými ministry, Gaultierem a Punnem.

Ti počali obcházet návrší a podle bezradného výrazu v jejich tvářích bylo vidět, že něco hledají.

Mezi opodál stojícími zvědavci se konečně objevil i Raffaelo. Stačilo mu pár okamžiků, aby zkušeným okem poznal, že zde hledjí místo na stavbu. Ucítil svoji příležitost a nedbaje konvencí, vydal se vstříc králi.

Jak se dalo očekávat, zadržela ho poněkud nevybíravě stráž.

„Pusťte, vždyť mi roztrhnete plášť! Jsem stavitel, myslím, že bych zde mohl být užitečný.“

 To už si ho ale všiml i král a vyslal ministra Punneho, aby zjistil, kdo se to opovažuje a co chce. Nepříliš ochotně přikvačil ministr k hlídce a spustil: „Co chceš, trhane!“ Choval se povýšeně, jak se snad sluší na králova úředníka. „Kliď se odtud, nechceš-li mít potíže.“

„Jsem stavitel. Myslím, že mě můžete potřebovat,“ odpověděl prosebně, ale sebevědomě Ital.

Ministr se kupodivu na nic dalšího neptal a šel to oznámit králi. Byl mu totiž podrobně znám králův sen. Věděl, že král očekává stavitele takříkajíc „seslaného od Boha“.

Netrvalo dlouho a již jsme mohli spatřit Raffaela sedícího na sedátku vedle krále.  Oba v družném rozhovoru, k malé radosti obou ministrů, kteří se náhle ocitli mimo zájem. A ačkoli přijel průvod do Chartres brzy po obědě, začalo se již stmívat, když je opouštěl.

A Raffael, jedouc v královském kočáře, hleděl nepřítomně do fialového polstrování a viděl tam kdesi poprvé obraz katedrály, jakou svět ještě nespatřil.  

    A tady by mohl náš příběh skončit, neboť stavitel našel dobré živobytí a jistě bude králi dobře sloužit až do smrti.

Ale příběh nekončí, spíš teprve začíná….

A bude ještě hodně zajímavý, neboť Raffaelo nebyl úplně obyčejný člověk, jak by se mohlo zdát. A on to o sobě věděl. Už od svých osmnácti let.

XXXXXXXXXXXXXX

Bylo už hodně k podzimu, když náš milý stavitel pronajal dům v Chartres, v sousedství zamýšlené stavby. Trávil denně hodiny na místě, kde viděl v duchu růst k nebi katedrálu. A večer pak ve světle svíček kreslil a kreslil plány budoucího díla.

Uplynul sotva měsíc a začalo se stavět. Základ nezapomenutelného díla byl položen šestého listopadu ve světle pochodní v půl jedenácté večer, neboť se slušelo počkat na krále, který dlel v tom čase kdesi při plnění vladařských povinností.

Jako první začali dělníci spolu s řemeslníky s budováním krypty. A dávali si opravdu záležet, aby vše bylo přesně stavitelových plánů. Za tu krátkou dobu si ho tu všichni oblíbili, neboť s nimi jednal vlídně a i plat od krále byl slušný. Asi jen Raffaelo věděl, proč naplánoval základ budoucího díla přesně do tohoto místa. Před očima totiž ještě viděl jemnou, zamlženou siluetu starodávné svatyně, po které tu samozřejmě nebylo ve skutečnosti ani památky. A protože zima v tom roce nespěchala, byla krypta úspěšně dokončena v den před polovicí prosince.

Na tomto místě bychom rádi poznamenali, že krypta, ač to slovo zní trochu strašidelně, nebyla dříve určena k ukládání pozůstatků zemřelých. Byla, stejně jako královská komora ve Velké pyramidě, určena zvláštním účelům. K tomu, aby měnila mysl připravených lidí, kteří do ní vstoupí.

A ani náš Raffaelo neodolal a vydal se ten den po půl páté odpoledne, kdy už staveniště všichni opustili, do krypty, aby zde setrval v tichém zamyšlení. Věděl, že je toto tajemné místo obdařeno zvláštním životem, a tak očekával vše možné, jen ne to, co se dělo dále.

Potkal tu v samotě katedrálu, která dosud existovala jen v jeho představách. Hovořil s ní dlouho, a začínal pomalu chápat. Nalezl lásku, kterou se vydal do světa hledat. Přistihl se, že s katedrálou hovoří jako s milenkou. Zavřel slastně na chvíli oči, očekávaje její doteky na svém těle. Bylo to tak vzrušující, slovy nepopsatelný zážitek, který trval dlouho. Něco takového za svého života nikdy nepoznal.

Bylo to krásné, nadpozemsky krásné. Odkudsi zdáli k jeho uším doléhal tichý hlas varhanního chorálu.

 Katedrála jej k sobě lákala, pohlcovala jej. Byla tak vášnivá. Jeho vzrušení se stále stupňovalo a kdo ví, jak by to vše skončilo, kdyby ho ze snění nevytrhla vtíravá  nepříjemná myšlenka: „Jsem snad blázen, co to tu provádím?“ Vzápětí tuto nesmyslnou myšlenku zapudil a zkusil se opět zasnít, avšak jeho katedrála byla už pryč.

Teprve druhý den si uvědomil, že možná udělal chybu. Proč se jí zcela neoddal, když to po něm žádala? Jako živá láska!

 Na jeho všední život by to mělo pramalý vliv, do jeho prožitků mu přeci svět nekouká, i když on občas vidí do druhých.

                Touha setkat se s ní ho spalovala celou zimu, a i když žil vedle ní, nebylo mnoho příležitostí být se svou živoucí kamennou láskou alespoň hodinu o samotě.

Brzy zjara mohly práce na katedrále pokračovat.

A s každým dalším rokem dílo překvapivě rostlo.

Obvodové zdivo, podpěrné pilíře, velká rosetová okna s modrými skly, jenž ve slunečních paprscích tak nádherně září. Jako pomněnkové oči krásné dívky. Na západní fasádě tři velké brány a dvě vysoké věže, které by měly po dokončení dosáhnout až do výše sta metrů!

            Vztah katedrály a stavitele Raffaela, který se pozvolna měnil ve zralého muže, se stále víc upevňoval. Byli si hodně blízcí, bližší než si mohou být lidé. Vznikalo mezi nimi pevné pouto, které překračovalo dokonce i jejich pozemskou formu. I kdyby oba přestali na tomto světě existovat, už věděli, že budou spolu žít dále. Škoda jen, že spolu teď nemohou trávit více času. Na stavbě je pořád mnoho lidí, teď přibyli navíc i sochaři a malíři. A je těžké ukrást alespoň chvilku, aby byli spolu. O samotě, tak jak by si přáli.

Ministři přijížděli často s králem a zdálo se, že na ně má rostoucí chrám příznivý vliv. Dokonce se později začali se stavitelem přátelit. Vycítili jeho lásku ke katedrále a seznali, že pro její stavbu nemohl být vybrán lepší odborník.

Dopis z rodné Florencie přišel v nejnevhodnější okamžik. Psala mu jeho teta Fiorina:

 „Raffaelo, přijeď, tvá matka je velmi nemocná. Myslí si, že už dlouho žít nebude a chtěla by tě ještě naposledy povískat po vlasech. Prosím přijeď, máš-li svou matku rád……“

Opustit svoji milovanou katedrálu, Chartres i Francii? To ne! To bylo na Raffaela moc. Nechtěl se rozloučit. Věděl, že už ji nemusí nikdy spatřit. Bytostně celá patřila teď a navždy jen jemu.

Ale činili si na ni nárok také ti, kdo ji financovali.  I když jí nikdy nemohli porozumět. Byli příliš svázání se zdejším světem. Magik by řekl: Uvězněni ve hmotě.

A Rafaelo tušil, že by ji mohli zkazit, nikdo kromě něho totiž nevěděl, jak ji dokončit tak, aby byla čistá, harmonická, prostě krásná. Zbývalo už jen několik měsíců práce, dostavět dvě hlavní věže.

Ale co jeho nemocná matka. Byla to moudrá žena, byla na něho vždy milá. Ano, pojede ji navštívit! Musí. Dluží jí to. Za to, že mu dala život.

Poslední rozloučení s katedrálou bylo pro oba bolestné. Byla pro něho tou nejkrásnější a nejušlechtilejší „ženou“, kterou kdy Země nosila. Byla (i díky němu) pokladnicí vesmírné moudrosti, kterou dal uložit do reliéfů a soch v jejím nitru. A on si jí za to nesmírně vážil. Byl jediný, kdo s ní dokázal mluvit, kdo poznal její city, potřeby, radosti.

Kamenná klenba v ten den ronila slzy! Může někdo ze smrtelníků nabídnout větší důkaz lásky?

Král nebyl, jak se dalo čekat, vůbec nadšen: „Sloužíš nám, Raffaelo, dobře. Zůstaň a dokonči započaté dílo. Nebudeš litovat!“

„To jsou celí králové. Myslí si, že za peníze lze koupit vše. Třeba i lásku. Ale to se šeredně mýlí. Na konci života to při konečném zúčtování trpce pocítí!“, myslil si v duchu Raffaelo, ale nic neříkal. Stál tu před králem, pevně rozhodnut nenechat se oblomit sliby, které mají cenu jarního sněhu. Ludvík sám nakonec uznal, že stavitele musí ze svých služeb propustit, neboť by se jinak vydal na cestu i bez jeho svolení.

XXXXXXXXXXXXXX

Florencie byla stále výstavným městem. Její starobylé památky by jistě upoutaly každého návštěvníka. Ale Raffaelo měl zcela jiné starosti. Myšlenka na matku ho hnala stále kupředu. Tím rychleji, čím byl blíže domovu. Už nešel, doslova běžel dolů po dláždění, podél zdi zdobené alejí soch. V mládí je často chodil obdivovat, teď je však  ani nestačil vnímat. Už aby byl doma!

„Můj milovaný, už jsem nedoufala, že tě ještě uvidím!“, pravila stará žena a řídké pramínky šedočerných vlasů jí přitom splývaly volně přes kruhy zlatých náušnic.

Matka bývala krásná. Její pěstěná tvář, uhrančivé černé oči a dlouhé havraní vlasy budily pozornost mužů v celé čtvrti. Ona však zůstala věrná jednomu, tomu, jenž tak náhle zemřel v nejlepších letech, jeho otci. Raffaelo  teď jen stěží potlačoval vzpomínky na své mládí, které mu vytanuly v mysli. Bylo, až na otcovu smrt, velice šťastné.  A bouřlivé.

Matka na tom nebyla dobře. To poznal ihned, jakmile ji spatřil. Ale stále doufal, že tu je naděje na její uzdravení. Tolik by jí to přál.

Pobýval ve Florencii již řadu měsíců a často myslil na Chartres, na svojí lásku, kterou tam zanechal.

Zdali ji už dostavěli? Co když ji pokazí a zraní! Ale zase se vracel zpět domů k matce. Teď dělal vše pro to, aby byla šťastná.

Zemřela na začátku léta. Pochoval ji, ale už při obřadu v kostele myslil jen na to, jak se vrátí do Francie. Dovolí mu ještě král dokončit dílo? Anebo se vydává na cestu zbytečně?

Teď ho už nic s Florencií nesvazovalo. Putoval dlouho, než konečně dorazil. Na chrámu se od té doby nic nezměnilo, v což v skrytu tajně doufal. A snad i král očekával, že se Raffaelo vrátí. Nikdo se do tak náročného díla nechtěl pustit. Jak to bylo dobře pro budoucí časy.

Dílo pokračovalo neskutečně rychlým tempem. Ne, že by se něco šidilo, na to dával Raffaelo moc dobrý pozor. Chtěl, aby jeho katedrála byla krásná nejen uvnitř, ale i navenek. Jak s oblibou říkával: „Kdo z vás, mužů, si může upravit svou milou k obrazu svému? Já ano!“  

Zbývalo dokončit poslední věž na západní straně. Jednu ze dvou nejvyšších. Tyčících se majestátně a vyzývavě k nebi, čekajíce, že jim Bůh vztáne svou ruku v ústrety.

A náš stavitel na jejich dokončování osobně dohlížel, aby provedená práce odpovídala jeho představám.

Pak přišel den, kdy sám upevnil poslední tašku na stříšku věže. Šťasten, jak jen může být šťasten muž, jenž získal svou lásku jen pro sebe. Pohlédl pod sebe, zatočila se mu z té výšky hlava. Pomalu opřel nohu o příčku provazového žebříku. Ještě naposled přelétl svým zrakem po střeše, po těch všech arkýřích a ozdobách, co jich sem s předními mistry sochařskými umístili.

Zahleděn a zamyšlen, hluboce v nitru pohnut, počal po drahné chvíli přeci jen slézat dolů.

Náhle se zastavil, jako by něco uviděl. Ano, byl to mohutný záblesk světla jasnějšího než polední Slunce, a po něm druhý, třetí, dvacátý. Všechny se v okamžiku slily do jednoho oslňujícího proudu.

Lidé stojící v hloubce na zemi ohromeně pozorovali, jak Raffaelo mizí, zalit nepozemským světlem. Zažíval extázi, řadu nekonečných rozkoší…

Pouští se žebříku a padá z věže. Je to nekonečný pád, snad delší než sto lidských životů. Na zemi však……….Nedopadne.

Nenechala jej zahynout.

Spojili se, splynuli navěky, on se svojí milovanou katedrálou.. Stali se oba milci částí jeden druhého.

A nenarodila se dosud na světě síla, která by je rozdělila.

XXXXXXXXXXXXXX