Otrok samoty

„První na co si vzpomínám byly ty rány do hlavy. Cosi těžkého snad nějaký stroj. Nezvyklé, že ? Potom jsem byl svázán a hozen do jakési obrovské krabice, možná, že to mohl být i jakýsi kontejner. Hrozně dlouho jsem nic neviděl, byla tam ukrutná tma, ale věděl jsem, že jsem určitě na nějaké lodi. Houpalo se to tam jako na moři. Pátý den se asi rozbouřilo a tak jsem měl plnou hlavu toho co se mnou bude jestli se loď potopí. Snad mě tu nenechají v téhle cele navěky pod hladinou oceánu. Myslím, že bych měl pak stejný osud jako lidé a věci z Titanicu. Na dně a v zapomnění. Osmého dne, když už jsem měl skoro blouznění a strach co se nedá ani vypovědět jsem uslyšel jakési hlasy ze tmy. Dva muži odklopili víko mé domnělé rakve. Nic jsem neviděl, byl jsem oslepen sluncem dopadávajícím na dno zámořského parníku,  ale slyšel jsem jak si mezi sebou vyměňují názory na tuhle práci. Asi jim to moc nevonělo, protože oba byli velmi zjevně rozladěni. Sice jsem jim nerozuměl ani slovo, protože mluvili nějakou evropskou řečí, kterou neovládám, ale z intonace hlasu vyplývalo určité rozčarování. Když jsem procitl vezli mne nákladním autem kamsi pryč. Nemohl jsem se hýbat ani řvát o pomoc. Kůží jsem měl zavázaná ústa. Po dvou až třech hodinách, jestli jsem to dobře odhadoval jsme zabrzdili u jakéhosi krámku na vesnické ulici. Jiní dva chlápci mě vzali a hodili do lorny. Teď teprve jsem si všiml, že tu nejsem sám, ale že nás tu je spousty, že by nějaký nelegální trh ? Nerozuměl jsem ani jediné věci od té chvíle co jsem dostal ty rány do hlavy. Po dvaceti minutách nás rozdělili do cela a namačkáni jako sardinky tu přežíváme bok po boku. S mými spoluvězni se ale moc nebavíme. Sem tam nějaké to zaskřípění, ale jinak nic moc. Ono to tu dost dobře nejde, když máte pořád zalepenou pusu jakýmsi lepidlem. Dorozumíváme se šustěním. Pak přišel on.

„Prví co mě na něm uchvátilo byl jeho bílý plnovous a malá světélkující očka schovaná za velmi velké brýle s pěti dioptriemi. To jsem se dozvěděl až poté samozřejmě. Na sobě měl tehdy bílý kabát sepnutý jakousi kovovou sponou se znakem jeho rodu či co sepnutý

u krku. Pod kabátem honosný černý frak a černobílé boty s psími dečkami.

„Pán si bude přát ?“ Optala se ho velmi slušně dozorčí naší věznice.

„Ó ano drahá slečinko. Přišel jsem si pro ten kousek co jsem si tuhle objednal.“

„Dnes dorazil, šoupla jsem ho k ostatním, kdyby jste si to rozmyslel.“

„Kdepak dušinko … je to zvláštní kus, již několik let po něm toužím a teď konečně je tu.“

„Ten stařík si mě odvezl domů a nechal mě zase spolu s dalšími „otroky“ uzamčeného v jakési obrovské kleci za sklem. Jednoho pozdního večera na konci Vánoc sem přijela krásná dívka. Jak jsem mohl tušit z dění za sklem byla to jeho vnučka. Chvilku si povídali a popíjeli třešňovou limonádu, když se stařec otočil čelem k nám a ukázal na mě. Dívka celá nedočkavá vytáhla mě z uvězení a dlouho si mě jen tak prohlížela. Potom mě vzala do svého pokoje a celé dva měsíce mě pozorovala, dokonce na mě i psala tužkou a zkoumala ze všech stran, aby mě poté zase vrátila mezi ostatní „otroky“. Je to osud nezáviděníhodný, leč je to osud nás všech v této cele zapomnění. Od té doby jsem tu sám mezi svými spoluvězni. Občas se dveře otevřou, aby si kdosi vytáhl jednoho z nás a po několika dnech či měsících ho zase vrátil. Z téhle samoty je mi dost úzko a i když jsem pln informací nemám komu bych je předal. Tak rozvíjím svůj intelekt sám a dlouho, možná jednou budu zpopelněn a stanu se pouhou vzpomínkou, ale to je ještě velmi, velmi daleko.