Proč

Jednou mi napsal: Jen si vzpomeň, ve kterých chvílích jsi byla nejšťastnější. A jestli to byl nějaký úsek naší lásky, tak se pro něj vrať. Ty víš že NADĚJE UMÍRÁ POSLEDNÍ. A já jsem přemýšlela, kdy jsem s ním byla nejšťastnější. Marně. Byla jsem s ním vůbec někdy šťastná?

 Líbám ho. Líbám ho a on líbá mě. Pak se rty rozdělí a on s těmi svými sjede na můj krk, a pak níž a níž. Jemně. A vzdychá. Leží pode mnou a mě věčně spadají prameny vlasů do jeho tváře, oddělávám je a přitom sleduji jeho sevřená víčka, rty se znovu spojily, jazyky propletly. Teď pomalu přejíždím svým po jeho rtech a přitom ho pozoruji. Víčka pořád tak pevně sevřené. Zas odlepím rty od jeho. Otevře oči, aby viděl, co se děje. Prstem mu je znovu přivřu a pak na každé zvlášť vlepím polibek a položím se na záda. On se zvedne. Teď je nade mnou on a líbá mne. A pak se odtáhne a jen se tak na mě dívá. Hledím mu do očí jako bych ho chtěla zhypnotizovat. Chtěla bych se ho zeptat na tolik věcí…ale nemůžu. Pokazila bych to, stejně jako předtím. A tak upírám zrak na jeho hnědé oči  a ty černé tečky uprostřed a nořím se hloub a hloub. Chtěla bych zahlédnout tam někde jeho duši a zeptat se jí na tolik věcí. Ale vidím jen oči, a tak se jich v duchu ptám: „Řekněte mi oči, jaké to je, když  líbá jinou? Řekněte mi, jaké to je, když jí hladí vlasy? A co cítí, když ji drží za ruku Stýská se mu někdy? Vzpomíná někdy? Ach, kdybyste mi jen mohly odpovědět, proč to všechno dělá. Proč dělá všechno to, co mi tak ubližuje?“ On se na mě stále dívá a najednou říká: „Cítíš se sama.“ Vůbec nic nechápe, ale… sama se opravdu cítím. „Jo.“ „Ale nechceš být sama. Bojíš se samoty.“ Pokračuje pořád dál. „Ne to nechci.“ „Ty se trápíš, že?“ Pomalu si připadám jako u výslechu. „Asi, ale ty…“ „Já?“zadívá se na mě. „Jen ty sama sebe trápíš, protože chceš. Ne já.“ Ach jo, proč jen si pořád myslí, že je to můj problém? Naznačuje mi tím pořád, že se nezmění. Že se nikdy nechce změnit. Opřela jsem se o paži a zvedla se do sedu. Nevím proč, a tak si zase bezmyšlenkovitě lehám na druhou stranu a on se mnou. Ležíme teď tvářemi k sobě, oba na boku. Nevydržím to: „Co Katka?“ Tak divně zamručí a já vím, že je mu proti srsti o tom mluvit, ale stejně pokračuju. „Už jste se milovali?“

 „Ne.“ Krátké a výstižné, opravdu.

 „Ještě ne? Jakto?“

Zase to mručení. „Já vím, že by sis to strašně přála, ale to nejde hned.“

 „Proč?“ nepřestávám v samomučení.

„Ona je ještě panna.“

 „Kolik je jí?“

„Sedmnáct.“ 

„ Mně bylo taky 17 a taky jsem byla panna.“ Mumlám jen tak sama pro sebe.

„ A chvíli to trvá, než spolu dva spí. My jsme spolu taky hned nespali.“

„Hmm.“ Cítím se, jako bych byla tak trochu v tranzu. Nemůžu pořádně mluvit. Zato on se rozpovídal. Najednou jakoby zapomněl, že leží vedle mě a něco mi říká. Díval se někam do dálky. „ Ona říkala, že by si to nechala, kdyby se mnou otěhotněla.“

„Vážně.“ Odpovídám tak nemastně neslaně, jen tak. A ani to nezní jako otázka.

On pokračuje: „Ale to byla zlitá.“

„Hmm“ Zase se mu dívám do očí a snažím se mu z nich vyčíst, jestli mu třeba nevadí, že je někdy „zlitá“. Jestli v tom vidí nějaký rozdíl. Anebo je mu to úplně jedno?

„Ale stejně. V tomhle věku?“ A zavrtí hlavou, jakoby tomu nemohl uvěřit. Taky tomu nemůžu uvěřit. Nechat si dítě, které bych měla s ním…

Podíval se na hodinky. „Už musíš jít, nebo to nestihneš.“

Jo má pravdu. Jak se mi nechce.

V magneťáku skončila písnička. Vstali jsme. A začala hrát nová. Pousmál se: „Tohle je písnička na rozloučenou.“ Hrála taková pomalá písnička a vážně se tam zpívalo něco o loučení. Sáhl na zem pro šálek a začal mi ho omotávat kolem krku. Stáli jsme naproti sobě a zase se na sebe jen tak dívali. Pak se sehnul pro bundu a já jsem sklonila hlavu. Nechtěla jsem, aby viděl, že mi tečou slzy. Nevšiml si toho. Když mi podával batoh, už se na mě ani nedíval, otevíral dveře od pokoje. Sešli jsme vedle sebe po schodech a ve dveřích mi podal boty. Znovu jsem se mu podívala do očí. „Jak moc ji máš rád?“

Asi se mu moje otázka zdála divná. „Normálně, jako všechny moje kamarády.“

„Stejně jako všechny?“ Skláním se a snažím se narvat nohu do boty.

A najednou slyším: „Víš jak jsi mi vždycky říkala, že jednou najdu tu pravou, že na mě někde čeká a já tomu nikdy nechtěl věřit. Teď tomu věřím.“ Strašně se soustředím na zavazování tkaniček. Pak jsem se narovnala, podívala se na něj a řekla: „Tak se měj.“

„Ani pusu mi nedáš?“ Přiblížím se k němu a vlepím mu pusu, pak se otočím zády ke dveřím. Zazní dvakrát ahoj a už scházím schody, zavírám branku a pak mi pod nohama skřípe sníh, když sbíhám z kopečku dolů a přecházím most. Zase přemýšlím. Nad tou poslední větou, teda předposlední. Vždycky jsem mu říkala, že nejsem ta pravá. Že miluju někoho jiného, a že ta pravá na něj někde čeká a on ji jednou najde. On mě smutně líbal ve vlasech a říkal, že mě miluje, že chce jen mě. A oba jsme vedle sebe seděli po tom, co jsme se rozešli a po dlouhé době zas byli spolu. On mi začal hladit vlasy, líbat ruce, krk…A opakoval: „ Řekni, že mě nemiluješ, že mě nechceš, tak už to řekni!“ A mně stékaly po tvářích slzy. Pak jsem ho pevně stiskla v náručí a jen dokola opakovala: „Proč je to tak divné?“

Proč je to jenom tak divné?

 

---