Co skrývají červené trenýrky?

Můj trenér mi dnes řekl, že jsem hlava vymaštěná a že ještě neviděl chlápka, kterej by chtěl umřít tak mladej. Nadával mi celej trénink a když skončil, nasadil si rukavice a začal do mě mlátit. Začalo mě to docela bolet a tak jsem ho jednou praštil. Sesunul se k zemi. Na moji obranu musím říct, že to nebyla silná rána, ale přesná to jo. Od té chvíle jsem byl bez trenéra a zápas se měl konat už zítra. Rychle jsem se osprchoval a vydal se domů pořádně si odpočinout před zápasem. Pořád jsem si říkal, že ho můžu porazit. I když v novinách byly kurzy rozděleny jasně: Prieto 1:1,5 x Vincent 1 : 100. To však byla moje výhoda. Nikdo mi nedával sebemenší šanci. A já jsem toho chtěl využít.

Když jsem došel domů, zavolal jsem Angie. Záznamník. Od té doby co se dozvěděla o mém zápase s Prietem se mnou přestala komunikovat. A já jí to ani moc nezazlíval, ale byl jsem si jistý, že až zápas skončí, tak se ke mně ještě moc ráda vrátí. Z ledničky jsem si vyndal pivo a udělal jsem si 8 vajíček. Bílkoviny teď potřebuju. Nakonec jsem si dal ještě dvě pivka. Pak jsem si šel lehnout. Na to, že mě čekal životní zápas jsem spal dost klidně.

Budík zazvonil v 11:00. Vstal jsem, hodil do mixéru čerstvý ovoce, udělal si 5 volských vok a iontový nápoj. Pak jsem skočil do posilovny, zkusil si pár svých posledních fíglů, kouknul se na video na Prietův poslední zápas – ten chlápek není špatnej, ale svou nejlepší formu už dávno ztratil díky tunám chlastu. Zkusil jsem brnknout Angie – záznamník. Skočil jsem si na oběd. Potkal jsem svýho starýho kámoše ze školy. Pořád dokola opakoval jak jsem dobrej a odvážnej a nakonec z něj vypadlo, že si vsadil 1000 franků na mojí poražku do 3. kola. Na škole to byl můj nejlepší kámoš. Chtěl jsem mu dát přes držku, ale musel jsem šetřit síly na večer a tak jsem mu jenom řekl: ”Dobrá investice”.

Zkusil jsem zavolat svýmu bývalýmu trenérovi jestli půjde na zápas – záznamník. Zkusil jsem teda Angie – záznamník. Do prdele všichni ve městě maj zasranej záznamník. Zkusil jsem to znova za hodinu – záznamník. Šel jsem se podívat do haly, kde se bude konat zápas. Vše tam už bylo nachystáno. Chystala se tady velká šou a já byl její součástí. Konečně se mi splnilo moje přání, aby se o mě psalo v novinách a aby mě znal i ten poslední člověk ve Francii. Byl jsem na vrcholu a chtěl jsem jít výš.

V 18:00 jsem začínal být trochu nervózní a proto jsem si vzal činky a trochu si zacvičil. V 19:00 jsem musel odpojit telefon, protože fanoušci a novináři mě chtěli sežrat zaživa. Ve 20:00 jsem ho znova zapojil a zavolal Angie – záznamník. Praštil jsem s telefonem, sebral svoji tašku s věcmi, nasedl do svýho otřískanýho Forda a vydal se na cestu do haly.

Před halou byla spousta lidí a všichni řvali. Byl to můj den. Zaparkoval jsem před vedlejším vchodem a chodbou se dostal do svý šatny. Na čele se mi začali objevovat krůpěje potu. Řekl jsem si masérovi o kyblík s ledem. Odešel, ale už jsem ho neviděl. Pro led jsem si došel sám. Přiběhl ke mně můj sparingpartner Eddie a řekl mi, že hala je vyprodaná. Na match se přišlo podívat 19 997 lidí a prej dalších 2000 stojí před vchodem a mlátí bodyguardy, kteří hlídají vchod.

Zatejpoval jsem si zápěstí, navlékl si svoje červený trenýrky a nasadil rukavice. Začal jsem se pomalu rozehřívat. Cvičně jsem mlátil do plechový skříňky. Vydávalo to takový zvuky jako když kňourá kočka. Bylo 21:56.

Za minutu si pro mě přišel pořadatel. Řekl mi, abych ho následoval. A tak jsem šel. Když jsem vstupoval do ringu, ozýval se strašlivý potlesk. Javier tady ještě nebyl. Když se objevil hned jsem to poznal. Davy začali nespokojeně bučet a pískat. Přece jenom se boxovalo ve Francii. Měl jsem lidi na své straně. Nemohl jsem prohrát a zklamat je. Ne tady. Ne v Marseille.

Javier měl na sobě modrý trenýrky a vypadal ještě větší než jak jsem ho znal z videa. Jeho ruce byly neuvěřitelně dlouhý. Když je dal rovně dolů, měl je až pod kolena. Pomyslel jsem si, že se mu k tělu budu dostávat jen velmi těžko. Proto jsem ho chtěl rozhýbat a zasazovat mu rány do žeber. To byla moje taktika. Žádná věda.

Přesně ve 22:00 si vzal slovo komentátor. Vstoupil k nám do ringu a postupně nás představil, nejdříve mě (potlesk), pak šampiona (pískot). V davu jsem zahlédl trenéra. Zamával jsem mu, on si poklepal na hlavu.

Odešli jsme každý do svého rohu, do ringu vstoupil rozhodčí dnešního zápasu: Kristian Alfonso (španěl). Přemýšlel jsem jestli Španělsko nemá nějaký kontakty s Kubou. Určitě jo.

Pokynul nám, přišli jsem k sobě a plácli se přes rukavice.

”Pánové nechci zde vidět nějaké nefér zákroky. Boxujte čestně a v rámci pravidel. Ring je Váš!” Pan Kristian byl malý plešatý stařec a jeho proslov byl precizní. Vrátili jsme se s Javierem do svých rohů.

Ozval se gong. První kolo začíná.

Vyrazil jsem ze svého rohu jako bych chtěl protivníka přejet. Pak jsem trošku zaškobrtl a téměř se zastavil. Prieto se ke mně přiblížil na dostřel. Zkoušel jsem pravý hák, pak levý - jenže rány narážely do perfektního kritu. Diváci šíleli. Náhle se vymrštila jeho levačka. Bylo to strašně rychlý a já jí schytal pod pravý oko. Bude z toho pěkná modřina. Trochu jsem ucouvl, Prieto ke mně znova přistoupil. Snažil jsem se o ránu švihem. Vyhnul se jí a vymrštil pravačku, dostal jsem jí za ucho. Udělal jsem pravý kryt. On vymrštil levačku a já jí schytal do břicha. Předklonil jsem se a jeho pravačka provedla precizní hák. Přímo do nosu. Byl zlomenej. V puse jsem ucítil krev. Ustoupil jsem o dva kroky. Prieto se pohnul směrem ke mně, vyrazil jsem a vystřelil levačkou. Schytal jí do pravýho oka. Trochu sebou škubl, pak vymrštil pravačku. Tentokrát jsem byl připravený. Šla do krytu. Jeho levačka. Jen tak tak jsem stačil přemístit kryt na pravou stranu. Znova šel levačkou. Můj kryt už nebyl tak pevný. Trochu jsem jí schytal do hrudníku. Zkusil jsem kontrovat. Vyhnul se mojí ráně a provedl dvě rychlé rány levou rukou. Jako by měl v ruce kladivo. První ránu jsem vykryl, druhá už kryt prorazila. Cítil jsem jak v hrudníku něco prasklo. Nemohl jsem se pořádně nadechnout. Uplynula 1:30 - tedy polovina prvního kola. Zkusil jsem se zhluboka nadechnout. Dostal jsem ránu do oka. Na chvíli jsem vypnul. Rána levačkou. Taky jsem vystřelil levačkou. Šla někam do prázdna. Dostal jsem ránu do břicha a ještě jednu. Pak do hlavy. Podíval jsem se svýma opuchlýma rudýma očima na Prieta. V jeho očích jsem viděl výsměch – bylo to zvíře, zabiják, lovec – chystal se na svou kořist. V té chvíli jsem si uvědomil, že dneska prostě nevyhraju. Přiskočil ke mně. Pálili mě oči. Jeho levačku a pak pravačku jsem viděl v poslední chvíli. Do hlavy jsem tak dostal další dvě rány. Moje nohy už nebyly pevný, začaly se mi podlamovat kolena. Znova zaútočil. Poslal mě poprvé k zemi. Diváci ani nehlesli.

”Jedna, dvě, tři, čtyři, pět, šest, .... ”

Pomalu jsem se zvedl. Rozhodčí se mě na něco ptal. Nerozumněl jsem mu a tak jsem kývnul. Rozběhl jsem se na Prieta a uštědřil mu dvě rány do břicha. Bylo to jako bych mlátil do skály. Odstrčil mě na délku svých paží. Vystřelil pravačkou – další rána do hlavy. Už jsem se vůbec nekryl. Následovala levačka, levačka, pravačka, levačka, levačka, pravačka, pravačka, pravý hák. Neviděl jsem a už jsem ani neslyšel, necítil jsem bolest a říkal jsem si, že musím zavolat Angie. Pak přišel nejtvrdší úder jakej jsem kdy v životě viděl. Byla to rána železným bucharem přímo na můj spánek. Šel jsem k zemi obličejem napřed. Trošku jsem se zaškubal. Přemýšlel jsem o tom, co mám koupit mámě k narozkám. Jestli kuchařku nebo spray. Někdo v hledišti zakřičel: ”Bože, vždyť on ho zabil! Zavolejte někdo sanitku!”

Neviděl jsem ani to blbý Světlo na konci tunelu a pak ....

Å Ahoj tady Angie. Momentálně nejsem doma. Po zaznění zvukového signálu zanechte prosím vzkaz. Určitě se Vám ozvu. Díky za pochopení. Å

.