Rozhovor

Rozhovor

 Tenkráte, když ses narodila,

lidí byl plný dům…

Vyprávěj o tom, Smrtko, vypravuj!!!

Už tenkrát jsem tu stála- u postýlky-

A koukala ti do očí: kolik máš roků vyměřených

kolikrát svět se otočí.

než zase přijdu…

Abych nezmeškala

Povídej, Smrtko

Jaká jsem byla v těch dnech? Jako malá

Vždyť znáš mě jako moje matka

Každá noc byla pro sny příliš krátká

a na jabloni mělas tajnou skrýš…

I tam jsem s tebou byla

to já tě zachránila před strašným pádem

Zbytek víš…

Když v nemocnici okno otevřeli

na tvář mě teplý vítr políbil

Ač paměť mizí jako v dáli stezka

vzpomínka je to pořád hezká…

To nebyl vítr, ale já

nejhezčí věci vezmu dneska

Měla jsi prožít ještě moře smutku

tak chtěla jsem ti dodat sil

Já nevěděla, co mě čeká

malá a slepá jako štěně…

Že právě smrt mě může zachránit

tak bezprostředně, neprodleně…

to nikdy bych se nenadála

Vzpomínám…jak tenkrát…pod tím stromem

smrti jsem se bála: tak moc se mi chtělo žít

A teď, má milá? – Svíce dohořela…

Ve slabé chvilce

kolikrát jsem snila, jaké to bude,

až tě uvidím…A o té svíci samozřejmě vím.

Pak jsem si zvykla: patříš do rodiny…

už spíše těší mě tvá přítomnost…

I přesto, ještě naposledy, prosím

dělejme, že i dnes jsi jen můj host

Smrt je ta třetí ve dvou

v každičké chvíli, vím, jsi se mnou byla…

Má přítelkyně…v mé samotě

jsi návštěvou mne potěšila…

Zvedáš se…Už musíš?

Kus cesty půjdem spolu

Musí se přece vyprovodit host

Minutku jenom počkej

nežli najdu klíče – musím zamknout dveře

Před zloději - nežli někdo přijde

Zavírám dveře i svou  budoucnost

 /15*2*2003/