Unorová romance

Únorová romance

  Byl podvečer 21. února 2003.  S  Klárkou jsme stáli na Petříně a dívali se dolů. Tam dolů na velkou Prahu. Na město stověžaté. Na tisíce světýlek mihotajících se kdesi v ulicích či v oknech. Měli jsme před sebou snad celý svět. A nad ním pomalu zapadalo slunce.

  Vzal jsem Klárku za ruku a společně jsme hleděli na zapadající slunce jako na zázrak přírody. „Podívej, tam dole na Vltavě. Vidíš ta dvě jasná světýlka ?“  ukázala na dva blýskavé body na hladině řeky. Nikdy bych nevěřil, že je odsud budu moci vidět takhle zblízka. Dva malé mihotající se objekty kmitaly sem a tam a vůbec se nezastavovaly.

 „Vypadají, jako kdyby spolu začínali chodit…“ nadhodil jsem.

 „No ale opravdu !“ zasmála se Klárka. „ Jako kdyby ji ten větší sváděl. Taková malá tečka , chudinka neví, co si má počít.“

 „A on se chová strašně neohrabaně. Běhá tam jako pominutý, jen aby si ho všimla.“

 „Jen vydrž, chlapče, vydrž !!“ povzbuzovali jsme ho oba. Bylo krásné fandit dvěma světýlkům na vodě, která jsme viděli jen hodně z dálky a která stejně za chvíli zmizí. Náhodný chodec by si možná mohl myslet, že jsme se zbláznili, ale my to těm dvěma skutečně přáli. 

 „Jé, to je sranda!“ zaradovala se znova Klárka a na tváři se jí objevil přenádherný milý úsměv. Ten, pro který bych Klárku nevyměnil za žádnou holku na světě „Kéž by jim to vyšlo.“

 „Stejně jako nám…“ podotkl jsem jemně. Podívala se na mě svýma modrýma očima, pokývala hlavou a dlouze mě políbila. Když jsme se otočili zpátky, světýlka už tam nebyla. Marně jsme je hledali, ale nakonec jsme alespoň doufali, že to s nimi dobře dopadlo.

 Jak jsme tak hleděli na Prahu, vypadala skoro mysticky. Přitiskl jsem si Kláru k sobě a pohladil ji po vlasech. Hlavně, že jsme byli spolu. V téhle chvíli pro nás dva nebylo nic důležitějšího. Usmála se na mě a znova se zadívala město.

 „Stejně je to zajímavý…“ řekla najednou Klárka. „Jak se tam dole všechno hemží jako v mraveništi a nikdo se ani na chvíli nezastaví.“

  „A my dva tady stojíme a díváme se na všechno s nadhledem. Máme celý ten malý svět jako na dlani.“ doplnil jsem ji. 

 V tom se z šera na cestě vynořila neznámá postava. V černém plášti, širokém klobouku a s jakýmsi lesknoucím se nástrojem v ruce se šourala k nám. Pomalu, jako by se vracela z flámu. Když přišla blíž, poznal jsem, že je to nějaký hudebník. Hustý vous, moudré stařecké oči a v ruce malý sopránsaxofon. Usmál se na nás a sedl si na lavičku. Sakra, copak je na Petříně málo jiných laviček? Chvíli pozoroval oblohu a pak začal hrát pomalé blues. Klárka se na něj přes rameno otočila a pozorovala ho jako před tím západ slunce, fascinována jeho hrou. Na její zamyšlené tváři se zjevil blažený úsměv. On si jí nevšímal a jen se soustředil na svou hru. Klárka se na mě podívala a naznačila, že by chtěla tančit.

 V obětí jsme se pohupovali do rytmu a saxofonista hrál stále stejnou melodii. Po nějaké chvíli náhle změnil rytmus a vystřihl perfektní sólo od Louise Armstronga. Toho Klárka milovala ze všech nejvíc. Moc se nám to líbilo a přáli jsme si však, aby tenhle okamžik nikdy neskončil.

 Stařík pomalu tlumil svůj nástroj, až zase nastalo ticho. Vstal a lehce zavrávoral. Pak se ale postavil pevně na nohy a zadíval se na nás.

  „To bylo nádherné. Děkujeme.“ řekla Klárka.

  „To nic moc nebylo. Dva staré dobré jazzové šlágry. Vzpomínka na New Orleans.“ řekl Ságo chraplavým hlasem „Ta doba je už ale dávno pryč. Krásná a veselá doba. Dneska je však ztracená a zneuznaná. Jako všechno dobré v tomto světě…“ zamyslel se.

  „Copak dneska už ji nikdo neposlouchá ? Copak nemůže být na světě zase dobře ?“ zeptal jsem se nechápavě.

  Stařec zavrtěl hlavou: „Dneska už ne.“ řekl, loudavě se dal na odchod a beze slova zmizel ve tmě. Opět jsme osaměli. Stáli jsme tam tiše a přemýšleli o jeho slovech.. Sedli jsme si na lavičku a opět hleděli na Prahu halící se definitivně do tmy. Lampy se naplno rozsvítily a nad městem se objevil opar světel a smogu.

 Objal jsem Klárku a společně jsme tiše hleděli před sebe. Nemuseli jsme nic říkat. Jen jsme si užívali ticha a sami sebe. Byl jsem rád, že tu nikdo není, ale zároveň jsem si přál, aby zde znova byl ten saxofonista. Jeho hudba mi stále zněla v uších.

 „Jak to asi myslel ten muž ?“ zamyslela se Klárka.

 „Možná to byl zhrzený pacifista a byl rád, že nás potkal.“ nadhodil jsem.

 „Hmm.“ zauvažovala znova Klárka „Anebo byl docela obyčejný a bezvýznamný chlápek, který se chtěl jen vypovídat a hledal někoho, komu by to už konečně mohl říci.“

 „Moc toho tedy neřekl.“ pronesl jsem s nadsázkou.

 „Ba ne. Já mám právě pocit, že řekl až moc. Jen se trochu zamyslet…“

Ještě jsme chvíli seděli, když vtom se Klárka podívala na hodinky a  její něžné rtíky smutně zašeptaly:  „Už bychom měli jít. Musím domů.“ 

 „Dobrá.“ souhlasil jsem, ale moc se mi odtamtud nechtělo. Všechno bylo tak krásné. Přesto jsem jí nabídl rámě a dali jsme se na odchod. Klárka se ještě jednou otočila a dole na Vltavě spatřila naše dvě světýlka. Zase se objevila a mihotala kolem dokola. Nakonec ale splynula dohromady a odplula někam do dáli..

 Doprovodil jsem Klárku domů na Kampu. Zase jen před dům. Dala mi na rozloučenou pusu tak nějak jinou a zašeptla: „V sobotu naši jedou pryč.“ A zmizela ve dveřích.

Cestoval  jsem pak noční Prahou a stále přemýšlel. O Klárce, o naší lásce, o sobotě, o saxofonistovi a jeho myšlenkách a tak vůbec. Když jsem přišel domů a otevřel dveře bytu, celá rodina seděla u televize a nehnutě na ni zírala.

 „Ahoj, jak se vede?“ zahlaholil jsem.

 „Ahoj.“ odpověděl mi suše otec a zase dál vytřeštěně zíral na televizi. Vytušil jsem problém.

 „Co se děje ?“ zeptal jsem se nechápavě.

 „Neruš. Začala válka !!“