Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seThe death of the supernatural
Autor
Morbid_Pimple
THE DEATH OF THE SUPERNATURAL
Slabé bzučení procesorového větráčku přerušilo tiché prásknutí. Alexej se zarazil. Upřeně zíral na zhaslý monitor, jehož obraz se ještě před cvhilkou mihotal pod svými 60ti herci obnovovací frekvence. Bylo ticho. Harddisk, před momentem zaneprázdněný přenosem dat, začal pomalu a tiše chladnout. Num lock kontrolka zhasla.....
Alexovi po dlouhé odmlce věnované usilovnému přemýšlení došlo, jak moc ho postihla Osudova špatná nálada. Padl hlavou na bývalou obrazovku svého bývalého počítače a rozplakal se doprovázeje sám sebe občasným nesrozumitelným klením. Všechno bylo pryč. Jeho referáty a úvahy, za které si na fakultě vysloužil výtečnou pověst. Pracně .
Po několika minutách slzení, které ovšem zvolna ustalo, se Alexej ocitl ve fázi, kdy už jenom chvílemi nadával a občas mezi pocitem beznaděje a osamělosti se jeho mozková kapacita uvolnila pro myšlenku, že z jeho harddisku by snad šla ještě zachránit jeho poslední a taky nejdůležitější esej, diplomová práce na téma "problémy současného světa a jejich vliv na společnost". Ani on sám onomu vnuknutí nechtěl moc věřit, ale "proč to nezkusit?" napovídal mu jeho vnitřní hlas. Alexej popadl telefon a vytočil číslo svého kamaráda ze školy.
"Mám problém." začal Alex po tom, co dlouhé "tůt", znějící ve sluchátku, vystřídal zvuk zvednutého telefonu známý hlas.
"O co jde?" Sep, tak se Alexejův přítel jmenoval, mu vyšel vstříc.....
Alexej ležel na odlehlé mýtince místního parku, kde se měl sejít se Sepem, a zamyšleně pozoroval zamračenou oblohu. Přemýšlel o svoji budoucnosti. Pravděpodobnost, že Sep jeho promoci zachrání, byla nulová. Alex si to začal uvědomovat čím dál tím víc. Navíc ho znepokojovala skutečnost, že tady na trávě leží pořád jen on sám, a to už nejméně hodinu. S nešťastným výrazem ve tváři pootočil hlavou směrem k igelitové tašce, v níž ležela kovová krabička, dřív známá spíš jako jeho druhé já. V nouzi poznáš přítele, pomyslel si Alexej. Zavřel oči a začal doufat, že se nedožije těch časů, kdy bude jako úředníček vysedávat ve své malé koji a počítat a zapisovat, popřípadě razítkovat všemožné účty a formuláře, na večeře se šéfem, přitloustlým páprdou, od nějž se bude těšit jenom posměšným a lehce cinickým narážkám na jeho životní úroveň, bude chodit s vypůjčeným oblekem a puntíkovou kravatou a bude žít v podnájmu.
Mezi nyní podivným ječením nedaleko hrajících si dětí (i jejich rodičů) uslyšel Alexej stále sílící zvuk rychlého proudění vzduchu ovívajícího jeho tělo. Mířilo k němu auto. I počasí na hovno, napadlo mylně Alexe. Pak už ho nenapadlo nic. Jenom že už se moc těší, až ta šílená bolest, drtící všechny jeho kosti v tělě, bolest, kterou způsobil onen automobil, z něhož Alex viděl jenom podvozek, konečně skončí. Stalo se. Byl mrtvý.
Ulevilo se mu. Vlastně se nikdy necítil lehčí. Gravitační zákony, problémy nebo realita, nic z toho už ho nikdy víc nedrželo na zemi. Vystoupil ze svého zmrzačeného krvácejícího těla. Nebyl na něj hezký pohled. Na načervenalé zaslzené oči, ze kterých číšila hrůza, na tu krev všude okolo. Stoupal stále výš, mezi větve stromů. Auto, které zavinilo jeho smrt, se zastavilo o nejbližší strom. Kouř z něho byl zhruba stejně vysoko, jako on. Mezi tím vším dýmem uviděl i další duši... Pak se zas podíval dolů na -teď nepatrnou- mýtinu, na kterou se seběhla skupinka lidí a občas jeho tělo obohacovala jejich obědy a svačinami. Viděl i přijíždějící sanitku. Zasmál se. Nijak hluboce neuvažoval nad drastickým způobem ukončení jeho života. Byl rád, že nemíří druhým směrem...
Frederic S. byl, alespoň podle většiny čtenářek časopisu RODINNÝ ŽIVOT, nejlepším tatínkem v celém městě. Už potřetí. Byl pracovitý, hodný, zábavný, ale i přísný a zodpovědný. Rodina obývala vrchol žebříčku jeho hodnot od jejího založení. Kdykoli se vyskytl problém, Fred neváhal a klidně opustil zaměstnání, aby mohl jít problém vyřešit a své nejbližší tak zase dát dohromady. Dnes byl podobný případ, po dlouhých devíti měsících čekání se Frederic a jeho žena dočkali dalšího potomka. "Šéfe, manželka rodí!" zavolal s úsměvem na tváři Frederic ze své kanceláře do chodby potom, co se po telefonu rozloučil s doktorem z nemocnice svatého Paula, a chvilku čekal na odezvu svého nadřízeného. "Tak hodně št
ěstí, Frede! A strhnu ti to z platu!" ozvalo se z vedlejší místnosti. To už byl Fred obléknutý, ze stolu si jen vzal klíče od auta a pospíchal ke své manželce."Ne, ne- jmenuje se Kathleen, ne Kathrin.", opravoval Frederic sestřičku obsluhjící terminál, když za pár minut rychlé jízdy městem dorazil nedočkavý a nervózní ke svému cíli. Sestra se s úsměvem jala vyťukat jméno Frankovy ženy na klávesnici terminálového počítače. Po jejím úsměvu ale za chvilku nebylo ani stopy. "Pane S.," zašeptala, "vaše družka bohužel zemřela."
"Co to blábolíte?! To není možné, vždyť přece ještě před chvilkou mi říkali, že vše probíhá jak má!" rozčiloval se Fred, "Volali jste mi, že je všechno v pořádku... že už je na sále a že mám hned-"... S nevěřícným výrazem ve tváři se podíval na monitor sestřina počítače, aby zkontroloval, jestli jméno, které sestřičce nadiktoval, napsala správně. Sesypal se. Podlomila se mu kolena. Sestra Stephanie, jak stálo na jmenovce připnuté na hrudi její modré blůzky rychle oběhla pult a chytla Freda předtím, než dopadl na studenou podlahu. Pomalu s ním došla ke kožené sedačce, kam ho posadila a odběhla pro doktora.
"Tady seděl!! Doktore, kam se poděl?" sestra byla očividně nervózní, když viděla, že sedačka, na níž se měl válet zhroucený Frederic, byla neobsazená.
"Musíme ho najít. V tomhle stavu nesmí nic dělat." podotkl doktor.
Frederic seděl v autě. Jel za svými dětmi. Snažil se řídit co nejlépe to šlo. Tak to vydržel až do křižovatky, poblíž parku. Původně zamýšlel, že zahne doprava, směrem ke škole, kterou navštěvoval jeho syn. Nějak se mu ale vše vymklo z rukou. Místo aby zahnul, jel Fred pořád rovně, směrem do parku. Lehce nadskočil a uhodil se hlavou o střechu svého auta, když najel na vysoký obrubník chodníku. Vůbec nebral ohledy na vyděšené chodce, občas končící pod koly jeho automobilu. Jako by o sobě vůbec nevěděl. Vše najednou začalo ubíhat pomaleji. Frederic právě projížděl skrz park. Ze všech stran ho obepínaly mohutné stromy, chvílemi se kolem něj mihly odpadkové koše a dřevěné lavičky. Stromy se po chvilce rozestoupily a před Fredem se zazelenala neveliká travnatá mýtina, akorát stavěná pro náruživé hráče frisbee nebo čilé psíky poslušně aportující tenisové míčky. Frederic na všechno zapomněl a rty se mu stočily do mírného úsměvu. Pozoroval ten nádherný zdánlivý klid, který mu navozovala zavřená okýnka, přes něž nebylo ječení prchajících návštěvníků slyšet. Pak se znovu uhodil do hlavy a kousl se do jazyku. Nechal za sebou další mrtvé tělo. "Au" zamumlal Fred, pustil volant a rukou si zakryl krvácející ústa.
Ani kdyby měl rukou víc, nedokázal by zakrýt všechny rány, z nichž se ronila krev potom, co narazil do vysokého jasanu a zabil se.
Alexej i Frederic spolu za celou cestu nahoru promluvili jen málokrát. Měli ze svého setkání smíšené pocity, a tak se snažili držet si odstup.
Před oběma se rozevřela mračna. Naskytl se jim pohled na několik osamocených laviček a na mlhou zahalené dveře z masivního dřeva. Alexej k nim ihned přistoupil. Viděl spoustu ornamentů pracně a přesně do dveří vytesaných. Lehce rozpoznal Adama a Evu, jak si lebedí v Ráji, píšícího Vonnegutta nebo Apollo 11, přistávající na měsíci. Přistoupivši Fred si zase všiml žluté pásky, která byla přes dveře nalepená. Stálo na ní: DO NOT CROSS - POLICE. Oba dva se na sebe udiveně podívali. Pak se chtěli do dveří opřít co největší silou, aby je otevřeli. Jakmile k nim ale natáhli ruku, sami se rozevřely jen s malým škubnutím, to když se policejíní páska pečetící místo trestného činu přetrhla..