Krutost si opět upevnila pozici

možná je to skutečnost, možná ne.. vůdce.. hmm

Oltář zla byl pokryt krví nevinných lidí. Slunce zářilo stejně, jako by se nic nedělo. A ono se vlastně nic moc nedělo. Krutost si opět upevnila svou pozici ve společnosti, která se jí chtěla zbavit krutostí. Nikdy si nechtěl přiznat, že je to vyhánění čerta ďáblem a nikdy zlo nepřinese dobro. Měli tak málo naděje, že snad lži věřili celým svým národním srdcem. Ano, pokusil se o atentát na svého vůdce. Na vůdce, který se před lety zdál být spásou celé země a velkou nadějí. Naděje však nezemřela jako poslední. Ba naopak zemřela jako první spolu s tisíci těch, co se odvážili protestovat. Protestovat proti životu. Protestovat proti smrti. Ohně vzplály a rakety svištěly vzduchem. Bojový plyn zdál se být cítit ve vzduchu. Člověk si nikdy ničím nemohl být jistý. Ani svou rodinou, ani sám sebou ani svým rozumem, který byl v té době to nejméně jisté. Vůdce. Vůdce. Vůdce. Ne nikdo z nich nečetl o Velkém bratru a možná kdyby o něm četli, nenáviděli by Orwella za předepsání takového osudu.
Ten den byl 17tiletý mladík s několika tisíci peněz na nákupu. Zjistil, že měna opět poklesla natolik, že to ani nestačí na chléb a sýr a tak se vracel domů ke své sestře a matce. Našel je mrtvé. Obě. Matka, která byla již dlouhá léta nemocná a byla tak nucena pobývat v posteli, v ni ležela s prostřelenou hlavou a sestra s vytřeštěnýma očima a sepjatýma rukama ležela znásilněna v kaluži krve a s několika střelami v hrudníku. Peníze mu vypadly z rukou a hlad ho okamžitě přešel. Zvykl si, že žije v zemi, ze které se nikdy nedostane, o tom už nepochyboval, ale stále se sestrou snil o pomoci celého světa, že snad jednoho dne najde se někdo, komu osud jejich země nebude lhostejný, a tak je zbavý drobnohledu armády a policie a povolí jejich svěrací kazajku tak, aby mohli alespoň dýchat. Jeho sestra už není. Už nikdy s ní nebude usínat v jedné posteli a nebudou se bavit o tom, jak by to bylo krásné a nebudou už nikdy zahánět hlad spánkem. V ten moment si uvědomil, že je úplně sám a jeho svět, jeho microsvět se zbořil jako domeček z karet, který nikdy v životě neviděl. Nikdy mu nic nepřipadalo tak samozřejmé jako rodina. A najednou není. Otevřenými dveřmi vešla stará sousedka. Její kůže byla pokryta velkými boláky. Zakašlala a pak řekla: "Byla to hrůza, co se to tady dělo. Byla tu armáda verbovat a když zjistili, že tvá matka i sestra lhaly o tom, že neexistuješ, neměli s nimi slitování. Vidíš? Milovaly tě tak, že tě zapřely. Je to všechno tvoje vina. Málo jsi miloval vůdce, jinak by ses již dávno přihlásil do armády a mohl jsi stále mít rodinu," řekla stařena naoko vlastenecky. Bylo vidět, že v očích má slzy. Jeho matka byla její přítelkyně od dětství, byly jako sestry. Nemohla si být ale jistá, zda někdo neposlouchá, a tak musela pronést slova, která se od ní čekala a pět ódy na vůdce a vinu přiřknout pouze a jen jemu, za to že více vůdce nemiloval. Všichni vůdce nenáviděli, ale všichni vůdce milovali. Všichni vůdce milovali, ale všichni vůdce nenáviděli. Vůdce je miloval. Vůdce je nenáviděl. 17tiletý mladík ztratil život a ztatil to, co všichni už dávno- naději. Rozhodl se, že zbaví zemi tyrana, že zbaví celý svět zla a prokletí. Netušil, že je v něm zakořeněno více zla než ve vůdci a jeho celém poradním sboru.
Pocházel z vesnice nedaleko vůdcova rodného města, kam velice často se vracíval, neb jen tam byl opravdu bezpečen mezi svými příbuznými a jemu podobnými. Mladík se nechal naverbovat a hned poté utekl. Byl to jediný způsob, jak se dostat k uniformě. Vetřel se k ochrance vůdce. Nikomu nepřipadalo nic divné. Po několika hodinách se mu podařilo to, o čem snil poslední dny. Osaměl s vůdcem. Vyndal svou pistoli a namířil ji proti vůdci, ten stál zády. Když se otočil držel v ruce pistoli taktéž. "Líbíš se mi," řekl vůdce. "Vím, proč tu jsi, všechno vím. I o tvém útěku od armády. Myslíš si doopravdy, že bych zůstal v osamění s člověkem, kterým bych si nemohl být jistý?? Sice se mi líbíš, ale bohužel jsi udělal chybu, když jsi se postavil na stranu proti mně. Byl bys mi dobrým rádcem. Vidím v tvých očích jiskrtu zla, kterou jsem já měl v mládí. Málo jsi mě miloval. V tom je chyba. Proto musely tvá sestra a matka zemřít..."
"CVAK, CVAK, CVAK." Vůdce se rozesmál.
"Ach blázne, ty si snam myslíš, že tvá zbraň je nabitá?? Je to všechno tvoje vina. A věz, že ještě uvidíš, co jsi způsobil a budeš si rvát vlasy, žes mě nemiloval, jak jsi měl. Hoši odveďte ho na náměstí a přivažte ho tam na oltář a s ním vylepte seznam všech, kteří ho znají. Podle jména nebo i jen od setkání. Všechny kdo ho snad jen jednou v životě viděli. Všichni ti, nechť se dostaví na náměstí hodinu před soumrakem. Uděláme si menší popravičku. Všichni ti budou totiž obviněni ze spoluúčasti na spiknutí proti mé osobě. Postarejte se, aby se o tom dozvěděl celý svět," prohlásil vůdce samolibě, otočil se a odešel do jiného ještě chladnějšího pokoje.
Hodinu před soumrakem se na náměstí shromáždil dav lidí. Bylo jich hodně. 17tiletý mladík byl chycen dvěma vojáky a byla mu do ruky vložena zbraň. Poté přistupoval k oltáři jeden za druhým z lidí, z davu. A mladík vždy musel stisknout spoušť u jeho nebo jejího spánku. Poprvé se mu podlomila kolena. Podruhé mu začaly téct slzy. Potřetí začal křičet a snažit se střelit sebe samého. Počtvrté se snažil odhodit zbraň davu neb ho zabije. Pátá byla jeho sousedka, která mu řekla, že málo miluje vůdce. Zvedl se na nohy a přestal se ošívat. Zasřelil ji s představou vraha jeho sestry a matky. Šestý člověk už ho ani nezajímal a tak střílel mechanicky člověka za člověkem. Život za životem. Nevinnost za nevinností. Když i poslední padl, byl mladík opět odveden k vůdci.
Očekával ho v jednom ze svých nejlepších pokojů. Měl úsměv na tváři.
"Tak jak jsi se bavil? Já výborně, škoda jen, že jsem se nemohl podívat,ale měl jsem nějaké povinnosti. Ale vyprávění mi stačilo. Stal se z tebe zabiják. Jeden z mého lidu. Chceš do armády??"
"Pane, právě jsem zabil téměř dvě sta nevinných lidí a vy mě chcete do armády? Nemáte strach, že se pokusím o vaši smrt ještě jednou?" zeptal se mladík s otazníky v očích.
Vůdce se děsivě rozesmál.
"Zkus to. Nyní jsem tě udělal tak slavným, že tě nenávidí všichni příbuzní a známí těch dvou stovek lidí. Ty jsi nyní ten vrah. Ty jsi ten, kdo by si zasloužil smrt. Já jsem tvá jediná šance na přežití. Bez mé pomoci jen vyjdeš na ulici, kde čeká dav plačících truchlících a nikdy už se nenadechneš, nikdy už se nepodíváš na slunce. Já jsem nyní tvůj život, tak nedělej další chybu a miluj mě, tak jak máš. Nyní tě čeká výcvik a nezapomeň, jsem nyní jediný člověk, který tě miluje. Jsem teď tvoje rodina!" usmál se dobrosrdečně vůdce, přestože snad žádné srdce neměl.
Mladík byl odvlečen několika lidmi z ochranky do výcvikového tábora. Proslavil se jako vrah dvou set lidí. Nikdo nevěděl o pokusu o atentát, nikdo nevěděl o jeho mrtvé sestře a matce. Všichni viděli jen svou bolest a krutost 17tiletého mladíka, ze kterého se stal jeden z nejvýše postavených mužů v armádě i přes svůj věk. Všichni milují vůdce. Všichni nenávidí 17tiletého mladíka...Krutost opět zvítězila a bude tomu tak ještě mnohokrát...

---