Včerejší noc III

Procházel jsem se včera v noci zákoutími své duše. V temném ohybu svého svědomí jsem náhle strnul a uviděl je. Stály v řadě, nepoznamenány roky, které uplynuly jak mávnutí křídel Osudu. S magickými úsměvy na rtech, tak oslnivé, tak nádherné. Spektra všech jejich duhovek se slily v jedinou barvu. Nebyla jen modrá, zelená, hnědá či černá, ty všechny barvy ta jediná obsahovala. Zářila jak padlá hvězda z koruny Světlonoše. Stejně tak barva vlasů byla nepopsatelné krásy. A jejich paže, tak broskvově hladké, jež jsem zneuctil dotykem svých srpovitých prstů, vhodných jen k vyluzování tónů na strunných nástrojích. Křivky jejich těl, tak závratně prosté v dokonalosti krystalů.

Obklopovala je všechny ona barva, barva mé čisté lásky. Čisté, třeba jen krátký okamžik trvající/ ale co je čas, když ne jen čtvrtá dimenze/lásce se podrobilo vše.

Poslední úsměv jejich rtů a ony ukročily zpět do Temnoty.

Zvedl jsem hlavu a otevřel oči.  Zrcadlo bez milosti ukázalo  vyžilou tvář

plnou vrásek, tvář mé dnešní reality. Stárnu. Pousmál jsem se.

Ano, já stárnu. Ale ony zůstanou mladé navždy...

Děkuji Vám, že jste dočetl/-a/ až do konce.Nyní jsem Vám předal část sebe a ony nezemřou ani se mnou. Budou i ve Vašich myslích. Ještě jednou děkuji