Písmák Ve sluji draka Martova
Šepotem mnichů klenby chrámu naplněné, ty mě plná po okraj. Drak ve své sluji plné vlhkosti, tře se šupinami o skálu a ta naříká, miluje puká tryská pramenem rozkoše. Prokletý drak Martova háje sluj Afrodity jsou jiní v sobě se svíjípro sebe stvoření.
Čemu se láska říká
Sním o vlnách, o mořích rudých krví sluncí zapadajících. Sním o ženách unáhleně sobě svých tajemných intrikami. O rtech snívám někdy líbám chladné rty. o horoucí lásce se mi zdává nikdy to nepřestává u srdce bodat a taky hřát, jestli tomu se láska říká nechal jsem se udolat.
Markytánce
Ve víru tance, blízko k markytánce máš, odevzdáváš se, dotekům lačných úst, opuštěných žoldnéřů. Vznášíš se ne nepodobná andělu. Ve stínů tvých řas, se skrývá čas, nikdy nekončící. Ve svitu svící, v zběsilém tlukotu srdcí a změti těl, láskou jsi a láska je ukrutný nepřítel, tak tedy ber.
Hrejte
Hrejte více ďáblové mé duše rozbijte skřipky vrzavé mými hříchy mými tužbami něžných vloček sněhu.
Toužebná
Koruno má trnová pokušení temné moci, toužebných nocí, opuštěných rán, když bez tebe zůstávám. Ztracený ve svých snech o tobě a tvých nahých pažích, o tvém klíně otevřeném bráno nebeská. V sedmém ráji, tvých očí, zůstávám skryt, když tvůj horký dech plamenem pekelným mě sežehl, tvůj sladký křik, poběhlic, nevěstek babylónských, v nebeské klenbě sloupů antických zůstal jsem uvězněn, tvými vzdechy.
Naděje
Ztrácíš se, v proudech vody temných hlubin jezerních, já starý vodník raduji se z tvé dětské duše, věříš, a tvá víra mi. . nám. .
Cesty osudu
Cesty osudu, nevyzpytatelné, jako hlubiny moří, očí tvých. stezky krve, a stezky hříchu, cesta do nebes zamčená, na sedmý klíč, tvého srdce. Pozvolna se propadám, v tmu, a stín se skrývá, ve vínu, a paprscích, poledních. Z posledních sil, se plazící za tebou, ve stínu tvých řas, se odhodlávám, jestli neumřít, životem a láskou, až odpovíš, na otázku nevyřčenou, tiché ne.
Morrigan
Panova flétna
zpívá ozvěnou
jarního vánku.
. tiše šumí hloh.
Žlutá hvězda
Žlutá hvězda
Na hrudi hvězda žlutá,
spravedlnost. Žádná, krutá…
Jen zloba a nápis JUDE,
Hřbitovní.
A venku už zase svításlunce zvedá stínya kříže rozběhly sepo hřbitovní zdi. Ležíš krásná a nesmělána koberci hřbitovního kvítínahá, hodná andělajehož socha nad tebousvá rozpíná křídla. Bílé šatičky a pár hadříkůse po hrobech válí,ale co s tím. Plni touhy jsme se milovali,vzdali jsme hold láskytisícům mrtvýchna zápraží jejich domovů.
Krvácet
Ostrý nůž vříznu do těla a vykrvácím zpola, tvůj pláč anděla, mě zavolá zpátky. Za rozpaky, po uzounkem můstku, do neznáma, sám jsem-jsi sama, tak pojďme ještě dnes, spolu něžně krvácet.
Povídka o andělech
Slunce zapadalo a rozlévalo se po zasněžené pláni jako tekuté zlato. Po sněhových čepicích borovic stékalo stříbro. Vdáli, uprostřed tìché pustiny ostře kontrastoval sokolními závějemi temná skvrna.
Ve sněhu ležela téměř lidská postava.
Alkoholická
Sedím nad sklenicí levného alkoholu, na kalhotky myslím, co kloužou dolů, co po stehnech pomalu se vlečou, co odhalují tvůj něžný klín, tvé tajemství už brzy odhalím. Aspoň nad sklenicí alkoholu můžeme být chvíli spolu, nejsi mi vzdálená a navíc nejsi pryč, v krku se mi příčí chtíč. Nad sklenkou levného alkoholu, zbavuji se srdce bolu, v náručí tě mám a v tvém objetí vřelém, chvěji se po těle celém. Snad z velkého množství alkoholu, co rozlévám po desce stolu tebe vídávám.
Na Oféliin hrob
Donesu na tvůj hrob rudé růže krásná Ofélie Ať i já hoden jsem tvé lásky, ať podoben jsem Hamleta Proč tvé něžné tílko vhrobě hnije a můj smutný život jako růže rozkvétá. Ach, růžičko po rozbřesku proč odešla jsi. Snad ne kvůli lásce mé-lásce Hamleta. Láska má nebyla jen snůškou lží když vlasy Hladil jsem ti stával se ze mne poeta Netušíš jak tvou láskou trápil jsem se já jí žil Ach, jak tvá prožíval jsem políbení O naší věčné lásce jsem snil Modlitby vroucné kterou jsem si šeptal již není Škoda, že voda si tvé tílko vílí vzala Teď trpí má duše, duše Hamleta Proč láska nám tak málo času dala Proč vzala si vše smrt, když láska rozkvetla.
Svatba
Chlapec oděn v tmavý šat, dívka v bílém, která květy svírá, láska ta si nevybírá, chlapci jde se dát. Chce se jí plakat i smát, svoboda se samotou zmírá, věčná láska a šťastná víra, kněz jako kat. Růže co ruce trýzní, lásko první polibek mi dáš, po dlaních stéká krev. Po něze ještě chvíli žízni, pak se mi odevzdáš, zabuší hlína na rakev.
Náruč má zabíjí
Slunce barví oblaka do ruda, blíží se noc,v náručí se mi touhou svíjíš,očima se do mne vpíjíš,máš strach. Proč nevoláš o pomoc.
To po mé lásce toužíš až tak moc. Má náruč zabíjí jak sama dobře víš,svůj pláč ten v noci uslyšíš,a boha ptát budeš se: "Proč.
Upíří
Tak jako slunce upadá do červánků,
tak i ty upadáš do peřin,
a já vedle tebe sedět smím
a nechat se hýčkat prsty vánku.
Matematická
Dvě přímky jsou-li na sebe kolmé, x a y na druhou, vypočítejte objem krychle a jaký je logaritmus dvou. Jaké souřadnice má vektor v a leží na něm bod D. Matematiko v mé hlavě, stýkáš se tisícem čar. A mezi těmi čarami , milióny čísel a tisíci bodů, rýsuje se něžná dívky tvář, je tak krásná a čísla kolem ní, ta tvoří svatozář.
Jsem měsíc
Jsem jako měsíc, mám temné myšlenky, kolem mě spousty hvězd-mé milenky. Nepřitahuje mě svým jasem ni jediná z nich, kvůli svitu jiné i Venuši chci opustit. Vždy z večera dívám se ti do okna, kdy než převlékneš se zdobí tě nahota. A náhle zapomínám, že jsem měsíc chladný, odolat kráse tvé není úkol snadný.
Slečno Nino
Ach jak lahodné je toto červené víno, trháno snad bylo na svazích ve francii, odchováno pana Villona poezií, má krásná svůdná Nino. Jak těžknou nám po něm víčka, proč klíží se nám oči a touhá se vkrádá. Proč pohasína svíčka, a skutečně mě máte ráda. a vaše krásná líčka, jež hladím svým jazykem, ty krásně hoří a vy touhou chvěje te se, proč zábrany se náhle boří.
O lásce a umírání
Spěchal jsem. Už teď jsem měl zpoždění. Prodíral jsem se davem pochodujícím po ulici. Náhle jsem do někoho vrazil.
Ať pro mrtvé se koná bál
Cože. Mě snad šálí sluch-láska, že je hřích. Kdo ta slova vám nakukal. Šílený vzduchem můj nese se smích,Že nejsem šílený-to bych vám lhal.
I svatým bych se stal
&&Monty_Python&&02. 04. 2003&& Je to dost prvoplánovité, věřím že jde o upřímný prožitek, ale formálně je to slabé. Rýmy jsou dosti nepůvodní, styl a symbolika takové až Máchovské (kříž, rozevláté vlasy, kněz, márnice), ale bohužel není rok 1823.
Villonská balada
Noc - večer v temnotě topí se,svit hvězd prozařuje stíny, Dívka u okna sedí a trápí se, trápím se i já s pocity viny. Pro slzy slečny Tiny, Pro noc probdělé v slastné křeči, pro tu noc po níž se o nás vedou řeči, noc kdy slova nahradili činy, noc která srdce léčí, noc která nosí pocit viny. Noc temná - k ránu blíží se, dívka má rozmazané stíny, noc - čarodějka k ránu blíží se,poslední paprsky hvězd hladí modříny, a za nehty mnoho mám hlíny, a před oltářem teď dívka klečí, a já před ní oddán jen svému meči, prodlužují se z rána noční stíny, noc, která rány léčí, noc, která nosí pocit viny. Možná, že mýlí se, možná, že blíží se soumrak líný, možná, že noc chýlí se, je cítit jak voní blíny, něco bodá a do srdce se klíní, a ta bolest srdce léčí, ostrá jako skalpel nepodobný meči, a dívka slzy roní, noc, která rány léčí, noc, která nosí pocit viny.
Beznaděj
Lehce jsi řekla odejdi, odejdi a už se nevracej, a lehce dveřmi jsi práskla. A pak plakala jsi, s tváří zabořenou do polštáře, a ptala ses, kam poděla se láska, a proč srdce svírá beznaděj, snad proto, že jsi dveřmi práskla, a řeklas už se nevracej.
Modrá a rudá
Když otevřela jsi oči,viděl jsem celý světv záplavě modři,skvěl se každý květ. Jak krásné se vše zdálo,nebe, měsíc a jeho bledý svit. Jak slunce na obloze stálo,když padal na hlavu modrý sníh. Když viděl jsem modré mořea západ slunce rudý byl,když modré jsem nesl hoře,když rudá krev tekla z žil.
Spinkej andílku
Spinkej andílku, spinkej ať hřeje tě sen. Já budu se ti vlasy probírat, a u tebe budu sedět jen. A pozorovat tě budu, jak klesá a stoupá tvá hruď, jak oddychuješ ve vlahé noci. Spinkej a věz, že strážím tvůj sen, od večera do rána, má milá má uplakaná.
Hřbitovní zeď
U hřbitovní zdi, tam kde rostl blín,zahlédl jsem matný stín. Tam na straně, kde hřbitovní kvete kvítí,krásná dívka jak slunce svítí. Přišel jsem blíž a k ní si přisedl,a na náhrobní kámen holub dosedl. Zvedl se z kamené náhle prach,a já dostal strašný strach,ať i ona mi nezmizí.