Z práce

Odpolednem zazvonilo, ale neslyšel jsem to jenom já, i když to bylo zvonění ryze soukromé. Přes schody a přes chodby se hnalo mnoho jiných, domovem ozářených, najednou hlučných, po dlouhých tichých hodinách ve společných kancelářích. Většinu jich hromadně pohltily prostředky a ostatní po vlastních osách i po dvou poloosách nabrali kurs domů. Brzy jsem uhnul ze zahuštěných chodníků a nechal se obklíčit jemnou travou v parku.

Na rybníčku se vařily kachny. Klokotaly od břehu ke břehu v nervózním rytmu příprav na odlet, rozkejhané na celý svět. Nejspíš už jim taky odzvonilo, ale ještě to neslyšely všechny. Kačer natažený na vodě jako stopa po životě, už nemohl slyšet nic. Kolem vířící křídla jej pomalu odnášela ke břehu a já jen stěží potlačil nutkání vylovit to klubko peří a uložit pod některý ze žloutnoucích drnů. Voda mu je určitě přirozenější i po smrti. Přešel jsem most na druhou stranu a táhnul sebou i kačera. Přestože se provázek nenapnul , Charón splnil svůj úkol.

Stíny lehce melancholických myšlenek vystřídaly obrazy reálného světa. Ukrytí mezi stromy, dva malí cigáni dolovali desetikorunu z ukradnutého nákupního vozíku. Temný balet drobné krádeže posvěcovalo slunce večerně podzimním leskem. Mohlo jim být tak osm a jen stěží dosáhli na madlo vozíku. Menší vysadil většího, který vlezl dovnitř, načež se z ještě větším úsilím pokusili vytáhnout šuplík s mincí. Nevnímali okolí, omámeni kovovým leskem desetikoruny. Když ji konečně za pomoci velkého šutru dostali ven, s jásotem odběhli utratit ji. Nejspíš tam kde vozík ukradli, koupí jednu sladkou tyčinku a budou se o ni hádat, až domů, kde jim ji matka sebere a dá mladšímu sourozenci. Na vozík osaměle stojící uprostřed rezavějících stromů si ani nevzpomenou. Zůstane stát sám obklíčen kořeny, opilý náhlou svobodou. Rozbitý bakelit a zprohýbané dráty budou hrát se sluncem hru na osvícenou, dokud si jej nevyzvedne osamělý muž s domovem jen ve vzpomínkách a neukáže mu veškeré popelnice ve městě a nebo některý z kovošrotů. Už nebude muset stát v jedné řadě, spojený s ostatními řetězem a za drobný bakšiš vrchovatě naložený křižovat halou plnou zboží. Možná malí cigáni postupně osvobodí všechny vozíky a dům nákupů budou muset zavřít. Komáři a osel.

Stejně se kostka marketu pomalu rozpadá, škrcena provazem konkurence. Chodník z travnatých panelů odhaluje jeho prádlo. Oprýskaná omítka vytváří na zdech podobné obrazce jako střípky ulit na panelech chodníku pod mýma nohama. Betonové máry vsakují zbytky životů spěchajících hlemýžďů. Kdo ví z jakých důvodů opouštějí zelené bezpečno trávy.. Plastové obaly a vizitky obchodů jako neteční diváci čekají na další suché křupnutí pod pláštěm projíždějícího kola. Už odolávám pokušení přemisťovat všechny ty spěchavce zpátky do trávy. Možná si to sami vybrali. Třeba je jejich snem změnit se v trojrozměrné puzzle.

Za rohem je cesta otrávena asfaltem a ten hlemýždi nemají rádi. Asi jim odírá břicha nebo se prostě do asfaltu nedá tak pěkně vsáknout jako do panelů. Nikdy jsem na asfaltu žádného neviděl, i když je tam, díky potoku tekoucímu vedle, dostatečně vlhko. Možná je v rákosí, rostoucím v potoce, schováno něco, co je žere. Něco kvůli čemu se pak vrhají pod kola, boty a tlapy, aby si ukrátili ztrápené čekání na tlamu v podobě velikého louskáčku, která propátrává louku. Rákosí se pořád chvěje, jakoby tam cosi netrpělivě čekalo, až zmizím za roh.

Asfaltu se zbavím až na chodbě mého panelového doupěte. Čeho všeho se na tom útočišti zablácených šlápot po prudkém ranním dešti, zbavím? Čtyři stěny jakoby usměrňovaly myšlenky. Najednou jsou druhý břeh, cigáni i hlemýždi pryč a schody vedou vzhůru. Ještě se pomazlím se schránkou a pak se nechám zábradlím vytáhnout do čtvrtého patra. Všechno se definitivně vytrácí ve vůni linoucí se z kuchyně. Roztěkaná mysl si zvyká na to že je doma. Na večeři budou špagety po boloňsku.