Proč jsem hlupák

Rozhodl jsem se, že sepíši několik „problémů“, které mě (alespoň občas) staví do řady hlupáků. Nejsou všechny a když mě časem ještě nějaké napadnou, určitě je na Písmák přidám.

1.Problém dobra.

Můj starý známý a můj oblíbený. Bohužel se setkávám s tím, že lidé si myslí, že dobro (ale i láska) je naivní. Zdá se jim prostě směšné (a snad i ekonomicky nevýhodné, viz. úvaha Masový konzum), že by někdo mohl mít toho druhého rád „jen tak“. Lidé neradi projevují náklonnost k druhým, protože se bojí její zneužití a toho, že je okolí bude mít za dětinské hlupáky; a to hlavně protože projevy náklonnosti k neznámým lidem vidíme nejčastěji u dětí.  Když jsem u toho, musím říci svou teorii, proč jsou lidé milejší k dětem, než ke starším lidem. Jde opět o to samé. Dítě si o vás neudělá špatný závěr jenom protože ho máte rádi. Nemusíte se kontrolovat, protože dítě vás nekritizuje. Dítě můžete mít rádi bez zpětné vazby.

2. Odsuzování společnosti

Když nesouhlasím s částí společnosti (s tím, co dělá a co představuje), není to něco fatálního. Když tvrdím, že se plýtvá (a jako že se plýtvá), neznamená to, že kvůli tomu musím utéct do lesa a žít jako lesní muž (jak by si představovali někteří lidé) a také to neznamená, že ji snad nenávidím, nebo že bych si přál její konec.

3. Kritika díla není kritika autora.

Tenhle problém si někteří místní géniové, ale vůbec hodně lidí, neuvědomují. Když se mě babička zeptá, jak mi chutnal oběd a já popravdě řeknu: „Nebyl dobrý.“ Ona to vždy vezme jako urážku vlastní osoby a podle toho vyvodí i závěr. Snad se vám zdá být věta, kterou mi jednou odpověděla, stejně nonlogická, jako mně: „Když si myslíš, že jsem blbá, tak proč se semnou vůbec bavíš.“ (to je prosím reakce na to, že mi nechutnal oběd !). Má teorie říká, že z díla nepoznáte autora. A proto si myslím, že všechny kritiky (a lhostejno zda myšlenek či děl) na Písmáku, by měly být pouze kritiky konkrétních děl (resp. myšlenek) nikoliv autorů.

4. Nejen „debilové“ se mýlí

            Když se prakticky každou sobotu na ICQ se Sirrikem bavíme o filozofii (popravdě ať začneme u čehokoliv, vždy skončíme otázkami, které každý myslitel zná: „Co to znamená, že něco je? Proč jsem? Proč je něco a ne spíš nic? Je dobro?, atd…), přistupujeme k rozhovoru s tím, že 1. pokud kolega zastává opačný názor, neznamená to, že tím útočí na mou osobu (viz. 3bod), 2. během diskuse uděláme mnoho chybných závěrů a špatných soudů, ale to nevadí (opět viz. 3 bod), 3. naše závěry nejsou finální, 4. třeba se nám podaří nějaká ta zajímavá myšlenka (tedy nemyslíme si, že vše je bytečné, tzv. „šumafuk“). Vzhledem k tomu, že každý se občas zmýlí (občas jen ti co nic nedělají, ve skutečnosti každý myslitel se mýlí velmi často), lze každého (alespoň pro sebe) prohlásit za debila. Z toho, že tak lze učinit, nijak nevyplývá, že tak musím učinit. Nebo dokonce, že je to správné.