Nedotýkáme se

Nedotýkáme se.

Moravská lidová

a víno z Břeclavi

a možná ze Znojma

a dveře otlučené

a když zaklepu

otevře třeba

maminka?

Někdy se malounko

pošetile stýská. Po šuntech

v dětských klenotničkách

po zrcátku v tváři maminčině

ve kterém jsem byla

roztomilá a hravá

jak malá štěňátka.

Kdo probudil v minutě

vlčí a v hodině psa

mého proběhlého života

kentauří miminka

nenažraná

zeleně nesvatá

že z pelíšků strakatých

na mě otvírají tlamy

a tichounlince kňučí?

Já? Jsem jejich máma?

A kdo přizná mi

že nejsem elegantní

a že má laciná paráda

ty dreky za pár

už nedojímají?

A znovu počítám:

zraněné děti, Mozart

salmonela, Beethoven

kvetoucí stromy a válka

HIV pozitivní, ano, ne?

prodaná dálka nepoznaná

a láska, jo, bože, láska.

A taky, to taky

vrána jak na klíček

zrezivělá

pomalu vzlétá

 - a za ní druhá

ta  těla nemotorná

ta krutá očka

každá na své hroudě

každá opodál

aby se, proboha

vrána vrány nedotkla.

Blízko, tak na dosah

tak vzdálená. Každá

na zádech vlastní nestvůru

vlastního kentaurka.

A život, zdá se mi

jen na okamžik byl

laskavá odpovědna

a vzápětí už

živí se stávají

panáky z reklamy

na nejnovější zprávy

- ty přívaly komerce

jogurtů, vložek, krutostí.

A nějak pokradmu

potutelně

dávno prádávno

ztratili vůli k dýchání.