Mobilmánie

Pokrok, civilizace, komunikace…slova, která slýcháme každý den. Náš svět se zrychluje, mění a my se přizpůsobujeme. Jezdíme auty, používáme internet, mobilní telefony, televize, rádia. Když se stane něco na druhém konci světa, víme o této události během pár chvil. Zprávy se mezi námi šíří rychlostí světla. Ale stejně jako sluneční světlo má i naše komunikace své stinné stránky.

Začněme od začátku, když pan Bell objevil telefon, zřejmě ještě netušil, jaký fenomén brzy lidstvo zachvátí. Od přenosu zvukových vln nebylo daleko k radiovému vysílání, prvním vysílačkám a nakonec mobilním telefonům. Kdybychom se dnes podívali na statistiky, vlastní přenosný telefon “každý druhý” občan v republice. Dokonce i můj sedmdesátiletý dědeček se naučil používat, jak on sám říká, tenhle ďáblův stroj. Teď už zbývají jen kojenci, jsou však jediní, kteří se ubrání nové vlně. Vždyť neumějí ještě to nejdůležitější…mluvit.

Lidé se začali volně pohybovat, zmizela časoprostorová hranice, která je od sebe oddělovala. Stačí zmáčknout kouzelné tlačítko a rázem se můžeme spojit s kýmkoli budeme chtít. Naše rodina, přátelé, ti všichni mají své číslo, jakýsi identifikační kód, jehož pomocí je rozeznáváme od sebe. Den trvá 24 hodin a přesto trpíme pocitem, že se nám nedostává potřebného času, abychom zvládli svůj běžný život. Proto se uchylujeme k jednodušším variantám, po telefonu nakupujeme, platíme, kontrolujeme a hlavně komunikujeme. Stáváme se pouze virtuálním člověkem. Už si nenajdeme čas na noviny a kávu, raději si během jízdy do práce na WAPu svého telefonu přečteme novinky z domova i ze světa. Můžeme hlasovat v různých anketách, povídat si s neznámými lidmi a to vše za neustálého pohybu.

Představme si situaci, Vánoce, období dárků, radosti a peněz. Rodiče koupí svému desetiletému synovi mobilní telefon, ačkoli o něj nikdy zájem neprojevil. Chtějí ho snad mít nadosah, když ho kvůli náročné práci tak málo vídají? Možná je ke koupi také vedla skutečnost, že se jedná o nový módní trend a svůj čin zdůvodní tím, že všichni jeho přátelé ho přece také mají. Malý klučina se však rychle přizpůsobí, smsky mezi spolužáky….160 nic neříkajících znaků, zbytečná volání. Jak se může dítě rozvíjet, když ho telefon ochuzuje o tolik důležitých podnětů. Ze svého kamaráda nebo rodiče slyší jen hlas, nedívá se jim do tváře. Samozřejmě, že i lež je po telefonu mnohem snazší, než pokud s dotyčnou osobou hovoříme z očí do očí. Samotný hlas nám neposkytuje tolik informací a musíme si uvědomit, že v prostoru kolem nás je tisíce různých akustických vjemů, které se vzájemně mísí dohromady a někdy nás dezorientují. Pokud voláme obklopeni dalšími lidmi, jak se můžeme soustředit na člověka, s nímž se bavíme. Jistě dobře znáte případ, kdy telefonujete a mezitím na vás mluví ještě někdo další. Jak se potom můžete komukoli z nich plně věnovat. Každý si potom stěžuje na ten neskutečný chaos kolem nás, ale možná si za něj můžeme tak trochu sami. Málokterý hovor je tak důležitý, aby nemohl počkat, až se ocitneme na klidnějším místě.

Domácnost s námi sdílí malá andulka, někdy se děsím dne, kdy se tento učenlivý tvoreček naučí melodii mého mobilního telefonu. Kdykoli opustím útočiště svého domova, jsem vystavena různým akustickým vjemům. Slýchám pištění, pískání, trylkování a vídám zoufalé výrazy majitelů, kteří se prohrabují kapsami kabátů, aby našli tu věc s protivným zvukem. Někdy ji dokonce ani nehledají a když je upozorníte na to, že ten zvuk vychází z jejich kapsy, zahledí se na vás nejprve s udiveným a následně omluvným pohledem. Kolem nich je tolik hluku, proto se nesmíte divit, že ani nejhlasitější vyzvánění svého přístroje nemohli postřehnout. Naopak někdy není neobvyklé, že jdeme po ulici většina kolem nás hovoří, jako by trpěla samomluvou. Nikomu nevadí, že lidé okolo poslouchají soukromý hovor. Telefonující lidé se tváří velice důležitě a nepostradatelně, i když třeba jenom hlásí rodičům, že jsou zrovna na cestě domů.

Uvědomme si, že ne v každé situaci je vhodné sáhnout po mobilu, který zoufale zvoní a člověk na druhém konci pomyslného drátu se vás snaží zastihnout. Kolikrát jsme byli svědkem situace, kdy někomu zazvonil například v kině, divadle, restauraci či u lékaře. Můžeme mluvit o drzosti, neslušném chování nebo i o něčem, co je natolik běžné, že není potřeba se nad tím pozastavovat. Tak jako jsme sestavili zákony pro fungující společnost, je třeba vytvořit i pomyslný kodex slušného chování. Přesto uznávám, že mobilní telefon je praktická pomůcka, pro někoho zcela nezbytná. Ale měli bychom s ním umět zacházet.

Hovoříte o svém telefonu, že máte mobil nebo mobila? Pokud slovo mobil skloňujete jako životné, asi jej nepovažujete tak docela za věc. Lidé používající mobilní telefony by se mohli podle vztahu ke svému telefonu rozdělit do několika skupin. Buď vás mobil vůbec nepoznamenal nebo jste se svým telefonem rovnocennými partnery a kamkoli jdete, musí jít i váš “miláček”. Najdou se i případy, kdy si telefon svého majitele doslova podmanil, omotal kolem prstu a on nemáte šanci se mu vymanit. Ve skutečnosti však ani nechce….

V případě, že se telefon po dlouhou dobu neozve svým charakteristickým zvukem, začnou lidé mnohdy trpět pocitem osamělosti. Pokud vám za poslední půlhodinu nikdo nezavolal ani neposlal zprávu, dostaví se deprese. Máte najednou pocit, jako by vás nikdo neměl rád! Ocitnete-li se na místě, kde není signál, začnete zoufale pobíhat po místnosti a hledat, zda někde naskočí. Stejně jako alkohol, cigarety, tak i mobilní telefon se stal návykem. Jen málokdo, kdo již mobil vlastní, by se ho dokázal vzdát.

Zkuste přes den udělat drobný test. V době, kdy bude váš mobil nejvíce vytížený, ho vypněte a vyrazte někam na procházku. Ucítíte krásnou volnost, jako by vám spadl kámen ze srdce a s ním všechny starosti. A co víc, uslyšíte to krásné ticho kolem vás.