Jedno jaro na Montmartru

JEDNO JARO NA MONTMARTRU

Psal se rok 1910. Na Montmartru začalo jaro. Pohlédl jsem z okna a spatřil pustou zahradu a holé stromy. Zmocnila se mne deprese. Tohle má být pařížské jaro ? Na poničené staré zídce u zadního vchodu do domu seděla černá kočka. Rozhlížela se kolem sebe a pak se zadívala na mě. Naklonila hlavu a jakoby se podivila nad tím starým a zarostlým mužem, který ji pozoroval. Nelekla se mě, jen nechápala, proč takhle vypadám, když právě začíná jaro a vše by mělo být svěží a nové.

 „To víš, holka“ pomyslel jsem si „ty jsi ještě mladá! Co můžeš vědět o jaru ?“

Kočka se napřímila a měl jsem pocit, že pokývala hlavou na znamení, že mi rozumí. Pak seskočila dolů ze zídky a běžela napříč zahradou k malým vrátkům na druhé straně. Už jsem chtěl zavřít okno, když v tom jsem si všiml, že u dvířek někdo stojí. Něžná osůbka uchopila kočku do dlaní a pomalu ji hladila. Když zvedla hlavu, spatřil jsem ten nejkrásnější obličej celé Paříže.

 „Dobrý den,“ pozdravila nesmělým hláskem.

 „Dobrý den!“ odpověděl jsem a v ten moment ze mě spadly všechny stařecké a zimní chmury.

 „Promiňte, asi jsem přišla nevhod. Bylo otevřeno a ta…ta zahrada mě zaujala…“ koktala pomalu a krásně se červenala.

 „To je v pořádku!“ odpověděl druhdy arogantní a nerudný chlap.

 „To jsem ráda,“ usmála se.

 „Stejně mám pocit, že ta zahrada snad už ani není moje. Pojďte dál, chcete-li.“

  To dívka nečekala. Začala opět koktat něco o tom, že jde jen kolem  a chtěla se prý jen podívat na můj dům a tak něco. Byla zmatená.

 „Tak pojďte dál a já vás tady provedu. Nikdo tu nebyl už moc dlouho,“ vyzval jsem ji a dívka nakonec souhlasila. Provedl jsem ji celou velkou zahradou a domem. Dřív mi toto místo připadalo odporně nudné a nezáživné, ale teď jsem se rozplýval nad každým detailem mého sídla. Dívka u mne zůstala až dlouho do noci a celou tu dobu jsme si povídali. O kráse Paříže, o jaru, o životě, o umění a mnohých jiných věcech. Patricie byla vtipná, inteligentní, milá a nesmírně hovorná. Byla ještě studentka, ale už toho věděla moc o světě. Byl jsem šťasten, že u mne byla a pomohla mi probudit se ze „zimního spánku“.

 Druhého dne byla sobota a my dva jsme spolu zašli do kavárny. Celý den jsem prochodili po Montmartru a v těch chvílích jsem si připadal jako zamilovaný kluk. I ona ve mně našla sympatie a nebyl jsem pro ni jen obyčejný odporný dědek.

 Na našich toulkách po Montmartru jsme zašli i do malého kostelíka sv. Petra. Budova to byla malá a zastrčená mimo veškeré dění. Sedli jsme si dovnitř a hleděli na prostý oltář s malým obrázkem a dvěma svícny. A zde na tomto posvátném a zapadlém místě jsme si slíbili, že spolu budeme žít a milovat se, dokud nás smrt nerozdělí. Před žádnými svědky, jen sami před sebou a Bohem.

 Naše láska ale neměla dlouhého trvání. Jednoho večera mne opouštěla a pomalu se mi vzdalovala temnou ulicí. A po třech týdnech naší lásky to bylo naposledy, co jsem ji spatřil živou.

 Dalšího rána jsem ji našel mrtvou a s roztrhanými šaty nedaleko v ulici. Prý oběť znásilnění. Poklekl jsem k ní a na stařecké tváři se mi objevily slzy. Přísahal jsem, že najdu toho bastarda, který to udělal. Následující týdny jsem bez ní trávil v samotě a odloučení. A jaro se mi zase zdálo strašně ponuré. Ta černá kočka už zase seděla na zahradní zídce a dívala se na mě, jakoby říkala: „Tak vidíš, ty starý blázne! Byl jsi šílenec s falešnými ideály, když ses pustil do toho vztahu. Tady to máš!!“ Tentokrát jsem jí musel dát zapravdu.