Malá víla

Malá víla

 Tento příběh pochází z rozlehlých plání a vysokých hor Japonska. V Japonsku žijí různá mystycká stvoření a jedním z nich je i víla. Víly jsou zvláštní bytosti. Rodí se z krásných snů a myšlenek. Když se taková víla narodí, vypadá jako normální dítě. Pak roste až do 20 let, kdy je z ní pěkná dívka. A od té doby, čím víc stárne, tím je krásnější. Víly se dožívají 500 let. Někdy i víc. Umírají buď přirozeně, nebo když jim někdo strašně moc ublíží, a nebo když se objeví venku za dne. Když taková víla umře, je všude kolem cítit vůně sakury.

U jednoho rýžového pole v údolí bylo jezero, kde žily víly. Každou noc vycházely ven a tancovaly na poli a hladily klasy, aby byly zdravé a silné. Mezi nimi žila Rinoa, moc zvědavá víla. Zajímalo jí, co se děje, když jdou spát a lidé vstávají. Co je po noci. Když se na to ptala nejstarší a nejkrásnější víly, řekla jí, že v tu dobu vychází slunce. Které ale žádná z nich nikdy nespatří, protože by je spálilo a zemřely by. Rinoa se ale i přesto vypravila jednou v noci, když už všechny víly spaly, ven z jezera. Ještě nikdy nebyla venku sama. Měsíc se odrážel od klidné hladiny a všude bylo ticho. Procházela se po břehu a pak polem. Hladila klasy a koukala na hvězdy. Potkala starou žábu a ta jí povídala : ,,Radši se schovej, už bude svítat." Rinoa si vzpoměla, jak jednou, už hodně dávno, slyšela dva tuláky, co šli večer kolem jezera, bavit se o východu slunce a jak se na něj těší a s klidným hlasem žábě odpověděla : ,,Já vím." Šla stále dál po velkém poli a noční vítr ji příjemně chladil a hrál si s jejími šaty a vlasy. Najednou si všimla, že jedna půlka oblohy je posetá hvězdami a druhá se začíná barvit do červena. Na chvíli zapochybovala, jestli se rozhodla správně. Po obloze se rozlila červeň přecházející ve žlutou. Byla to nádhera. Ucítila chladný raní vzduch. Vůni, co ještě nikdy nepoznala a obrátila se čelem ke skalní rozsedlině, z níš vycházela všechna ta krása a kde se mělo co nevidět ukázat slunce. A pak to přišlo. První sluneční paprsek prosvištěl mezi skalami a dopadl na rýžové pole. A za ním tisíce dalších. Rinoa roztáhla ruce. Slunce dopadlo na její hebkou pokožku a zařízlo se do ní. Pořád hloub a hloub. Necítila však bolest, ale štěstí. Slunce svítilo přímo na ni a ona cítila, jak se všechno pod ní probouzí a začíná růst. Už ani na okamžik nelitovala svého rozhodnutí. Chtělo se jí plakat i smát se. Do očí se jí draly slzy štěstí. Zavřela oči a topila se v té nádheře všude kolem. Zavřela oči ... a už je neotevřela.

Ičin Kešimi, mladý rolník z vesnice, přišel to ráno na pole jako první. Nadechl se a ucítil nádhernou vůni sakury a vzpomněl si při tom na svou dívku, která čeká až se vrátí na oběd.