Cesta k úsvitu

Cesta k úsvitu

Plamínek svíčky večerní na kuchyňském stole lehce zní, tělo jeho vyčerpané neslyšně oddechuje, prožil svůj poslední soud a konečně ví, kdo je.

„ Arte, jsi to ty?“ hledá hlas Mortrův ve tmě zhaslých pochodní. Úzká chodba čpící vlhkou hnilobou táhne se kamsi k čertu a tak děsivě tichá, že vlastní kroky a těžký dech ježí chlupy na zádech. TICHO. „ No tak Arte,……..ozvi se přece.“ Mortr už toho má za posledních pár dní dost. Je netrpělivý, vyčerpaný a otrávený. „Pitomej nápad tenhle hrad, prokletý místo ! Proč jen chtěl jsem tu spát ?! “

Bylo krásný odpoledne, takovýto, jako, že svítí slunce, vzduch se teplem tetelí a člověk by téměř chcíp, jak je mu vedro a dusno.

Roztrhaná košile a děravý džíny ho v tomhle studeným tlejícím mrazáku moc nehřejou, plíseň jakoby mu rostla přímo na jazyku. Tma jenž nezná stínů a cosi kluzkého omotává mu nohy. Chce utíkat, rychleji, rychleji, mlátí sebou a strach mu jazyk váže. Kluzká hmota tuhne, jako závaží ho k zemi sráží, padá…., ale stále se rve s čímsi. Jak šílený, zoufale slizy rozráží, tuhne kol něj, svírá ho beznaděj. Bezmocně plácá a plácá kolem sebe. Svět v kluzké cosi změnil se. Tu světlo hebounké, rozzářilo se ve tmě.

 „ Arte? „ vyklouzlo mu z plesnivých úst.

 „ Takhle se pachtíš ve svém životě, jako v této stoce Jsoucna Mortre. Tuhne kolem tebe pocit, že nevíš, proč tu jsi, neznáš své místo v čase a prostoru. „

„ Co blbneš Arte, ksakru ! Zbláznil ses nebo co ? Hledám tě v týhle posraný díře už celý dny ! Potkani mi šmejděj kolem noh a plíseň rozleptává mozek ! Dej mi ruku a vyvedu tě z tohohle sajrajtu ven ! „ chmátl vztekle po Artově ruce, jenž nehmotná zůstala stát.

„ Co je tohle za fígly? „ Mortr si připadal najednou bezmocný, zesláblý a chtělo se mu brečet. Klečel ztěžklý, orvaný a utahaný v kluzké stoce Jsoucna, nechápaje vůbec nic. Zda je to pravda nebo se zbláznil. Art, jeho přítel od dětství se před ním vznášel v hebounkém světlu a ustaraně se naň díval. Svět, který před pár dny opustil, mu připadal tak vzdálený a neskutečný jako sen.

„ Do prdele !…..Do prdele….! ! „ klel mezi vzlyky.

„ Vidíš sám Mortre, že neznáš svou cestu. Nevíš, co je sen, realita, kdo jsi a kde je tvůj skutečný domov. Sám jsi však vstoupil do říše svých tajných splínů a radostí, do zrcadla času svého bytí, abyś pochopil. To prvý krok na dlouhé cestě k poznání, která nemá směr zpáteční. Přesvěč se sám ! „ promluvil tiše Art. Zmatený Mortr se otočil, aby mohl zbaběle utéct, ale neproniknutelná tma starých dogmat a předsudků tvořila pevnou zeď.

„ Běž dál Mortre a neboj se postraních uliček, vždy tě navedou zpět do řeky Jsoucna. Vynecháš-li jedinou, ta další tě vrátí před tu opomenutou. Konec poznáš sám. „ s posledními slovy se obraz pomalu rozptyloval a drobná světýlka záře pohasínala jako jiskry prskavky. Mortr byl celý zkoprnělý. Těžce se zkoušel plazit v tuhé stoce kluzkého slizu, nechápajíc nic.

            Po chvíli pocítil závan čerstvého vzduchu, naděje, i když nevěděl vlastně v co,  v něm rozbouřila poslední energii. Doplazil se k první postranní uličce. Byla suchá, kamenitá, ale zcela jistě vedla k životu. Hnal se po ní jak splašený kůň, jak nabíral na rychlosti najednou zjistil, že mezi stehny svírá teplé rozehřáté tělo opravdového koně. Pevně sevřel otěže a tryskem vběhli mezi vřavu bitevní. Rámus šrapnelů a ječících těl ho ohlušil.

„ Josefe ! Josefe ! Kde jsi byl ? Jsme na ústupu. Hni sebou ! „ křičel na něj voják ve světle modré uniformě, potřísněn krví a děsem v očích. Ke svému údivu v něm poznal Arta. V záplavě výbuchů děl, třeskotu šrapnelů a vzduchu plného dýmu a smradu spáleného masa hnali dál vedle sebe přes mrtvoly těch, kteří nestihli utéct. Nevnímaje, že řev zuřící bitvy slábne, až se ztratil docela. Zastavili uštvané koně, zpocení a špinavý, sesuli se na zem. Tichý les s kobercem z měkkého listí příjemně voněl tlením a mírnil jejich rychlý dech. Unavení koně tiše ržáli.

„ Josefe, prohráli jsme. Prokletá válka ! Celý pluk nám rozprášili. Ani nevím, kde jsme..“ hlesl Martin.

„ Je to svinský můj příteli. Nevím přesně, kde, ale jsme hluboko v nepřátelském území. Ti hnusní pruští psi půjdou hledat zraněné a zběhlé. Měli bychom jít Martine, než nás tu najdou. „  „ Kam máme jít? V první vesnici nás vydají do rukou těch pruských sviní. Umřeme tady bezejmenní a mrchožrouti budou mít hody !“ Martina se zmocňovala panika.

„ Seber se Martine ! Nekňuč jako zneužitá panička !Chytni koně za uzdu a jdem ! „ křikl pevně Josef a smýknul Martinem až mu kosti zapraštěli.

            Táhli se tiše jako stíny lesem i loukami, hlady opékali si žáby a žíznivě pili z potoků, nemajíce tušení, že teplé podzimní dny, budou také jejich posledními.

            „ Hele Martine ! Támhle někdo leží ! Vypadá to na pruský prase ! „ vykřikl Josef překvapen a spěchal k ležícímu. „ Opatrně příteli, může to být past ! „ nabádal ho Martin. Přistoupili plíživě blíže, ale smrad ze zkažené mrtvoly je rychle vrátil zpět. „ Je to Prušák smradlavá ! “ ulevil si Martin. „ Smrdí hnusně, ale má prušáckou uniformu ! „ bleskl Josefovi nápad.

            Moc pohodlné to zrovna nebylo, ale o to bezpečnější. O několik málo dnů se měla Josefova prozřetelnost vyplatit. Ale komu ?

            Chladné krásné podzimní ráno prosvítalo skrze stromy, vlhké od ranní rosy. Podřimující promrzlá těla choulící se k sobě, ještě spala. Vyčerpaní koně se odevzdaně pásli na louce. V tom však polekaně zvedli hlavy. Vyrušil je dusot koňských kopyt. Zaržáli v předtuše blížícího se nebezpečí.

„ Vstávej příteli, je zle ! Pruská hlídka ! „ vyjekl Martin a snažil se rozhýbat prostydlé svaly. Josef vyskočil chtěje se hnát ke koním.

„ Stát ! Žebráci rakouský ! „ pruská hlídka zastavila u nich s namířenými puškami.

„ Kdo  jste ?“ křikl velitel zmaten pruskou uniformou.

Jen pár vteřin zaváhání a v Josefovi zvítězilo špatné já:

„ Jsem Prušák jako vy. Tohodle zajatce vedu do tábora, bohužel jsem zabloudil. Právě mi sviňák zrádná chtěl podříznout hrdlo ! „ 

„ Co se vláčíš s takovou lůzou ? Riskuješ svůj život pro ubožáka ? Přivažte ho ke stromu ! „ zavelel kapitán. Martin nechápal, co se děje, třeštil oči na Josefa a nemohl uvěřit. Marně se vzpíral z posledních sil přesile zhrublých vojáků.

„ Pal ! …….do prdele s pruským hajzlem. „ zabručel velitel, když ze zuboženého těla vytryskly poslední rudé pramínky života. Jen pár vteřin nelidskosti a v Josefovi ztvrdlo srdce. Nic nezatvrdí tolik lidské city, než vědomí vlastní viny. Podlá zrada v něm zrála jako nádor, nepozorovaně, tiše. Příliš pozdě si ji všiml, zachvátila ho celého.

„ Nasedni a jedem ! To seš voják, že nedokážeš zabít nepřítele ? Smrdíš jako zetlelá děvka. „ ulevil si pruský kapitán.

Josef nic nevnímal, neslyšel, v hlavě mu bzučel celý voj včel, vakuum……, bylo tu,…. a on necítil ani vlastní tělo. Nevěděl, že prošel okolo mrtvého těla Martina, poklepal ho na rameno, snad jakoby omluvně a coural se dál. Obklopilo ho tiché prázdno a on šel bůh ví kam. „Nechte ho jít kapitáne, je to ňákej magor. Vypadá jako by mu ulítli včely ! „ ozval se pobočník pruské hlídky.

            Z úzké temné chodby ozývalo se štkaní. Táhlé a zoufalé prořezávalo staleté ticho. Na dně plesnivé chodby líně se povaloval tuhý sliz.

„ Já jsem tě nechtěl zabít, co jsem měl dělat ? Takhle jsme přeci měli šanci Arte. Mohli jsme žít ! Já nejsem zrádce. Proboha nejsem zrádce ! Arte, odpust mi, prosím, řekni, že nejsem zrádce ! Já,…….já………ne…„ hořče plakal kleče v lepkavém slizu stoky Jsoucna. Možná plakal několik dní, těžko říci, ale i jeho pláč a poznání vlastní zrady sláblo. I stoka Jsoucna v kamenné točivé chodbě se malinko zředila.

            Pohnul se těžce neohrabaně dál, oči oteklé a v srdci strach. Strach z vlastních činů, strach ze svého já. Plazil se nejistě dál a vypařující se sliz odkapával mu pozvolna na záda. Dlouho tápal ve vlhké tmě, potkával neznámé postranní uličky, ale nechtěl vstoupit. Až ho jedna zvábila svým teplým a kupodivu suchým vzduchem. Paprsky sluníčka dosahovaly až sem, do temné kobky podhradních chodeb. Postupně šel dál, narostly mu vlasy s hustým plnovousem, tělo naplnilo se mužnou silou, svaly vypjaté tvrdou prací, ruce cítil hrubé, mozolnaté, jen snad pach vlastního těla se nezměnil. Bylo mu příjemně, lehkým krokem jakoby se vznášel nad zemí. Radost prostupovala celým tělem, naplňovala ho očekáváním a touhou. Zrychlil svůj krok a těšil se, jen ještě nevěděl vlastně na co. Vyšel ven do teplého letního dne, jenž se kol něj rozprostíral. Na udržované zahrádce kvetly nejrůznější květiny zvláštních vůní, domácí pes Bob mu olizoval paty a z chalupy za ním ho lákala vůně nedělního oběda.

„ Janku, pojď ke stolu ! Copak tam tak stojíš a zíráš do prázdna ? „ zavolala na něj jeho paní Bětka. Vypadala v okně chudé chalupy jako zlatý prstýnek blyštící se na kameni v lesním potoku. Plná života a pěkných tvarů, svým úsměvem přitahovala Janka vší možnou přirozenou silou. Miloval ji. Miloval ji náruživě, bláznivě žárlil i na jejího psa, když seděl na jejím klíně a olizoval jí ruce. Tiše se usmívala a předla jako kočka. Trpělivě snášela zoufalý nedostatek peněz, její optimismus dodával Jankovi sílu prát se s nepřízní osudu. Celé dny maloval krásně hrníčky, talíře, džbánky, vázy a cokoliv všelikého, co sám vyrobil. O sobotách pak je paní Bětka, chodila prodávat na městský trh. Trmácela se, se závěsným žebříkem na zádech, skroucená pod tíhou ruční krásy. Vždy si našla svůj kousek místa mezi starou babkou kořenářkou a statným tepařem s jemnými dlaněmi. Byl mladý jako Janek a z jeho čistě oholené tváře vždy přivítali Bětku hnědé, vlídné oči. Celý týden odloučení jim připravil vášnivé chvíle plné lásky, které se častokrát naplňovaly při zpátečních cestách. V těch chvílích zapomínali na těžký život středověkých řemeslníků, na krysy jenž užírali jim doma skrovné zásoby jídla, na každodenní dřinu od svítání do noci. Život zdál se jim krásnějším, čím vzácnější byly chvilky společné.

            „ Ach Oto, každý večer touhou hoří mé tělo, jen slabou útěchou jsou mi prsty hravé. „ zrychleně šeptají plamenné rty. Drobné chvění rukou tepařových rozechvívá mladá naběhlá ňadra. Bradavky napínají bílou halenku, jen vzít je do mužských rtů a laskat jejich plné žhnoucí hroty. Jemná dlaň Bětčina jako vánek hladí zpocené tělo Otovo a dychtivě hledá místa plné touhy. „ Ach Bětko, ach……miluji tě….“ Vzrušeně vydechuje noříc se hlouběji a hlouběji do slastného horkého Bětčina lůna. Vypnutá ňadra vlní se rytmicky v melodii vášně a každý rázný pohyb rozlévá v ní slastnou příchuť. „ Aaaách,…… Oto, rychleji,……..hlouběji, ať tvá mužnost skropí…….. můj vlhký klín, ………ať cítím tu vůni……..“ vydechuje Bětka a tělo její kroutí se v nastávající extázi. Napnuty jsou všechny svaly, pár vztahů posledních a Bětčiny prsty roztírají blaženě po těle lepkavou tekutinu. Chvíli leželi vedle sebe nechávajíc rozpálená těla pokojně zchladnout a zmírnit dech.

„ Otku, bylo to krásné….“    

„ To je dobře Bětko. „ pohladil ji po zcuchaných vlasech a něžně přivinul k sobě. Cítil její teplé tělo a přál si, aby ji už nemusel pouštět, aby ta chvilka krásného vytržení trvala navždy.

Věděl, že ji nemůže mít jen pro sebe. Věděl to a stále znovu a znovu si to musel připomínat, jak snadné bylo zapomenout v jejím obětí.

„ Měl by sis najít nějakou dívku Otku. Takhle nemůžeme věčně žít. Neopustím Janka, nemohu mu ublížit. „ pronesla tiše Bětka.

„ Já vím, ale což mohu ? Jak se mohu zamilovat do jiné, když celá moje bytost žije každým naším setkáním? „ ptal se jakoby nepřítomně, oči zavřené.

„ Už jsem si svůj život zvolila. Nemohu ho změnit. Nekaž si kvůli mně ten svůj. Běž a najdi si přístav, který bude tvým domovem. „

„ Změnit můžeš svůj život kdykoliv a jakkoliv, je jen tvůj a rozhoduje o tom tvá vůle, ale ty nechceš. Bojíš se. Se mnou by jsi vyšla vstříc neznámu, nevíš, zda by naše láska vydržela a zda jsem ten, kterého hledáš. Víš, že tě Janek miluje a člověk má být s tím, kdo ho miluje. Lásku mu splácíš péčí. Jak dlouho může váš vztah vydržet ? „ zkoušel číst její myšlenky Ota.

„ Ale Oto, nikdo přeci nezná svoji budoucnost. Jsem Jankovi vděčná za jeho lásku a vážím si ho, mám ho ráda. Nechci mu ublížit, nemám proč? „ vzdychla odevzdaně Bětka.

Jako vždy rozmluva zůstala otevřená, ani jeden neměl sílu ji dotáhnout dokonce. Oto nechtěl Bětku přesvědčit svoji vůlí, i když by se mu to asi podařilo, chtěl, aby se rozhodla pro život s ním sama. Snad šťastná náhoda, snad hloupý vtip osudu jim pomohla.

„ Ahoj Janku ! Kamaráde můj ! Pojď ke mně, jak dlouho jsme se neviděli ! „ zvolal radostně Ota a s rozpřaženou náručí se hnal vstříc Jankovi. „ Oto, bože můj, jsi to ty ? Je to možné ?! „ staří kamarádi padli si v obětí a v mžiku jim prolétly hlavou všechny dětské vzpomínky.

„ Starý brachu, tak už tě ten velký svět vykopl zpátky. Kde se bereš v naší vsi? „ vyptával se Janek. „ Pojď do naší krčmy, to musíme zapít. „ rozjásaní vešli do krčmy U Řezbáře a dlouho do noci nad korbely piva rozprávěli o cestách Otových, který hned po vyučení utekl do světa, snad za štěstím, kdo ví. Se smíchem vzpomínali na dětské průšvihy a mladistvé bláznovství, které spolu prožili. Ten večer vrátil se Janek pozdě v noci domů ve sdílné náladě. Bětka netrpělivě posedávala u krbu, několikráte ji jehla spadla z rukou.

„ Janku, kde jsi byl ? Měla jsem hrozný strach, že se ti něco stalo ? „

„ Ále Bětuško, sluníčko moje, jakýpak strachy. Dnes je můj den. „ udobřoval si ji Janek rozjařeně. „ Spíš byl, řekla bych. Už je hodně k ránu. Měl by si už dávno spát. „

„ Bětuško moje, chystej na zítra skvělý oběd. Přijde k nám Ota, můj přítel od plenek, víš, ten, o kterém jsem ti tolikrát vyprávěl. „ hlaholil Janek a soukal se do postele. V Bětce zatrnulo, nebyla si jistá proč, ale měla zvláštní pocit spíž obavy než strachu z nadcházejícího dne. Zatímco její opilý muž chrápal, že musel budit i to prase v chlívku, ona přemýšlela nemoha usnout. Na mysl přicházeli jí myšlenky o lásce k Jankovi. Měla ho ráda a nikdy by ho neopustila. Tolik se snažila býti mu oporou a dobrou manželkou, ale vášnivou lásku, co blázní mozek a vaří krev cítila k tepaři.

            S jitřenkou kohout zakokrhal a s polednem oběd hladové přivolával. Zapečené brambory s vajíčkem a cibulkou příjemně voněly.

„ Dobrý den, tak jsem t…..“ Ota vešel do sednice a poslední slova zadrhla se kdesi v krku, úsměv zkameněl. „ Vítej Oto, pojď dál. Toť má ženuška Bětka, jak jsem ti včera vyprávěl. Co jí říkáš ? „ s bodrým úsměvem vítal Janek Otu. Hrnek s mlékem vypadl z ruky, vychlístlo mléko mezi střepy a v tváři Bětky vykvetly růže. Polekané oči zatěkali po místnosti a klín zvlhčil se touhou. Vroucné obětí dlouholetých kamarádů zchladlo, snad někdo jiný si je vzal. „ Asi se znáte…“ poznamenal zmatený Janek. „ Jo, ………..“ odpověď zněla odkudsi z daleka. Napětí ve světnici houstlo, mlčení prohlubovalo protichůdné myšlenky třech nešťastných bytostí. Janek zasažen ostřím zrady nevěrné, jakoby těžké kladivo kováře dopadlo na jeho hruď, odchází …….

„ Mami, dívej, tady někdo leží ! „ hrne se malá dívenka k příkopu u prašné cesty na městský trh. „ Nechoď k němu blíže Marie, nějaký opilý pobuda se tu válí ve vlastních zvratkách. „ znechuceně odtáhla strhaná Bětka Marii od mrtvého opilce, z jehož očí již dávno vyprchalo cokoliv lidského. Divný pocit trhnul jí srdcem, dávný závan hříchu zatemnil ji myšlenky. Courala se dál v ranních červáncích prodat na trh něco drobných vajec….                             

„ Arte, proč jsi mi to udělal ? „ vlhká chodba připadala mu najednou docela pohostinná, necítil vztek, možná žal, ale určitě úlevu s pocitem odporu k vlastnímu tělu. Byl rád, že sedí na dně slizké řeky Jsoucna. „ Miloval jsi ji snad více než-li já ? „  Staleté ticho věčnosti nedávalo žádnou odpověď. Bezděčně hladil hlenovitou stěnu, jenž mu protýkala skrze prsty. Ani si nevšiml, že z hlenů průhledných se tvoří pohyblivý obraz něčí tváře. Tvář měla vlídné světlo a přívětivé Artovy oči: „ Nevěděl jsem, že je to tvá žena. Miloval jsem ji velmi silně.  Za celý život si ji nedokázal pochopit. Nedal jsi šanci mě ani jí, abychom se ospravedlnili. Tvoje zatrpklost tě zničila, tvůj pocit křivdy a sebelítost zmátli ti myšlenky a dovolil si, aby se ti vryly tak hluboko, že v další příležitosti jsi opět zklamal a zplodil podlou pomstu, jenž si v sobě střádal. „

                        Mortr se chvěl po celém těle: " Jak bych mohl necítit křivdu, když jste mi zničili život ! Jediné v co jsem věřil, jsi mi vzal ! Lhala mi ! " Křičel vzteky.

" Máš pravdu Mortre, ale myslíš, že ji tvoje láska činila šťastnou ? To, že jsi ji miloval a cítil se s ní šťastný neznamená, že Bětka cítila totéž. Byla tvým vězněm, chtěla jím být, snažila se ti obětovat, bohužel však srdci nelze poroučet. "

" Kecy ! Obelhala mě ! Proč by se mi měla snažit obětovat ? Proč ? Chtěl jsem její lásku, né oběť ! " jed v duši Mortrově stále vítězil. " Opravdu si chtěl jen její lásku ? Nikdy si k ní nebyl ani v nejmenším despotický ? Nebyla žádná chvilka, když před tebou plakala a ty jsi jí vyčítal rozbitý talíř, žes cítil, pocit vítězství nad její pokorou ? " ptal se klidně, ale přímo Art.

" Možná a co s tím. Každý má nějakou špatnou vlastnost. Nemusela si mě brát. " mručel zadumaný Mortr. " Ano Mortre, každý má nějakou špatnou vlastnost, ale to není omluva. Zkus jít kousek dál řekou Jsoucna a dej se první uličkou, kterou potkáš. Pak snáze pochopíš. " pronesl Art a jeho obraz zmizel stejně podivně jako se objevil.     

   Řeka Jsoucna zdála se býti kapalnější, už toliko nesvazovala nohy a občas se v ní mihl i nějaký ten živočich. Zbývalo však ještě spousta postranních uliček, z nichž každá skrývala tajemství jednoho života. Kolem Mortra bylo ještě dosti nezodpovězených otázek, jejichž naléhavost ho dusila v temných kobkách beze světla. Povstal tedy, dychtivě hledající další uličku. Měl divoký pocit zmítání se v prostoru věčné temnoty, zmaten, marně se snažil zachytit kluzkých stěn, z nichž vynořovaly se mu známé tváře vlastních smrtí, křivd i radostí. Věděl však, že hledá uličku, jenž by ho zavedla za jeho milovanou.

            Tvrdá rána o kování dřevěné skříně ho probudila docela. Petrolejka sklouzla na zem a kajuta se proměnila ve skutečné peklo. Na moři zuřila bouře, jedna z těch, která nerada nechává po sobě živé. Dřevěná fregata s vysokými stožáry se divoce smýkala v předsmrtném reji  jedinečného rytmu přírodního živlu.

„ Drž kormidlo, Sapezi ! „

„ Jasně kapitáne ! „

“ Svinout plachty ! Sviňte plachty ! „ křičí kapitán lodi jménem Hispaňola, která převáží nové obyvatele země zaslíbené - Ameriky.

            Po skráních stéká mu teplá krev a v hlavě mu hučí. Chce se mu zvracet, snaží se postavit na nohy, ale prudký náraz větru obrátí kajutu skoro na bok. Plameny z rozlitého petroleje mu šlehají k nohám. Podrážky bot přiškvařují se k jeho chodidlům. Plazí se ke dveřím, chtěje chytit kliku, ale padající skříň definitivně pohřbí plány na jakoukoli záchranu. Zlomená noha bolí a tělo má zkroucené pod vahou skříně. Jazyky ohně ji olizují a nesnesitelný žár nutí ho křičet o pomoc stejně marně jako chtít uklidnit bouři.

„ Další vlna ! Pozor vlna ! Všichni se přivažte !„ řve Horneto, tvrdý chlap, jenž přežil nejednu podobnou bouři na moři. Panika však už zachvátila celou loď. Vyděšení cestující zmateně pobíhají po palubě, jako opilci znovu a znovu padají v zuřících poryvech větru. Ženy s dětmi hystericky pláčí, volají boha o pomoc. Mohutná vlna spláchla do temných vod nejslabší.

„Ježíši Kriste, moje dcera ! Kde je moje dcera ?! Slyšíte? Kapitáne, neviděl jste moji dceru ? „  

zděšeně tahá mladá paní kapitána za rukáv, v očích šílenství z prožívané hrůzy. Než stačí kapitán odpovědět, žena klesá k jeho nohám, z úst pramínek červený vytéká. Další silná vlna odsunula ji doprostřed paluby, kde přes její mrtvé tělo klopýtají ostatní v šílenství. Její rozervané břicho se šklebí do kapitánových očí jako zlověstný výsměch smrti nad jeho první a taky poslední prohrou. Krev rozlévá se neúprosně po palubě, tak jistě, jakoby chtěla pohltit vše, co ještě dýchá. Blesk zasáhl hlavní stožár.

„ Pozor ! Padá Stožár ! „

„ Utíkejte ! „ řve kapitán jako smyslů zbavený. Hořící stožár dopadl na dveře do podpalubí.

„ Uhaste ten oheň! Panebože ! Uhaste ten oheň ! „ ozývají se zoufalé výkřiky do temných sil mořské bouře.

„ Bože, je tam můj bratr ! Ifile ! Ifile ! Ifile…..“ ječí mladá dívka Batala, jejíž krása v lijáku bouře a vypětí ještě více vyniká.

„ Běžte odsud ! Tam už se nikdo nedostane. „ zkouší přehlučet hluk bouře mladý Luciano. 

„ Je tam člověk ! Můj bratr ! Musím ho dostat ven ! Ifile ! Ifile ! „ buší zběsile do zaklíněných dveří nevnímaje, že jí hoří spodní krajky šatů.

„ Pojďte pryč ! Jeho už nezachráníte. Vy musíte žít ! Vaše smrt byla by zbytečná ! „ další slova zanikla v praskotu dřeva. Blesk rozťal loď a její vnitřnosti se otevíraly vstříc černému nebi. Jakoby nastal konec světa, moře pohltilo pýchu Španělska.

Tak jak dny se s nocí míjí, odešel i tento smutný den. Odešel stejně všední jako ostatní a mnoho se nezměnilo. Na klidných vlnkách modravé hladiny pluly zbytky lodi mezi zbytky lidských těl. Batala ležela vyčerpána vedle Luciana na dveřích do podpalubí a nepřítomně zírala na vlnící se mořský svět. Její pohled zavadil o ohořelé tělo, na jehož krku skrýval se zčernalý řetízek. Batala silou své vůle sebrala poslední síly a snažila se přiblížit k mrtvému tělu. Slzy jí změkčovaly strhanou tvář, jenž najednou zestárla o toliko let, třesoucí se ruce strhly řetízek z černého krku. Byl to medailónek, jí tak důvěrně známý, z nějž se na sebe usmívala.

„ Ifile, Bože můj. Co jsem to provedla. Bylo už pozdě, když jsem si uvědomila, že spíš v kajutě. Bratříčku můj, kdo mě teď ochrání ? Je to má vina… „ tiše a zdrceně štkala přidržujíc jeho tělo u dveří.

„ Neplačte Batalo, nemůžete za to. Každý máme svůj osud..“ snažil se jí utěšit Luciano. Ale Batalin žal byl příliš silný, silnější než se může zdát. Zůstala na kusu dřeva v nekonečném moři sama, bez domova. Nevěděla ani, zda touží po záchraně nebo smrti. Nikdo na ní nikde nečekal. S bratrem Ifilem vyrůstala na ulici. Otec byl námořník a nikdy nebyl doma. Matka prodávala svoje tělo, aby mohla děti uživit, až jí jednou našli v zablešeném pokoji s nespočtem ran na svém těle a bolestí zkřivenou tváří, už nedýchájící.

Pluli spoustu dní, vysíleni s nadějí spíše na smrt než na život. Leč bylo jim souzeno přežít. Na pomoc vpletla se jim do cesty pirátská loď a tak jejich život nabral úplně jiný směr. Ifila pohřbili po námořnicku a Luciano převzal jeho sestru pod svá ochranná křídla, z nichž vykřesl se silný plamen lásky. Ovšem celý život vídala Batala ve snech bratrovu ohořelou tvář a pocit viny z lehkomyslnosti ji nikdy neopustil.

            Klidné hravé vlnky řeky Jsoucna smývaly Mortrův žal. Tiše plakal aniž si všiml, že chodba jeho poznání zšedla mystickým úsvitem.

„ Arte, já už nemám sílu jít dál. Chci se vrátit. Nebo mě tu nech, ať krysy mají plná břicha. Už nemohu stále znova prožívat své smrti, zrady, viny…Můj smutek je silnější než mohu unést. Mé dny již nikdy nemohou být šťastné. “

Artrova silueta byla teď méně výrazná v šeru vlhké chodby. „ Myslíš, příteli, že jsi žil šťastný život ? Jsi příliš zaujat svým smutkem, spíše sebelítostí a stále nevidíš pravdu, která je lepší než nevědomost. Měl jsi odvahu jí pohlédnout do tváře, ale nejsi schopen unést její pohled. „        

„ Pravdu ? Víš ty snad, co to je ? Nejsem si ani jist, zda je pravda, že tu teď s tebou jsem. Není to snad jen má fantazie ? „

„ Vidím Mortre, že jsi ještě stále uvnitř sklenky jediného života. Vše ostatní považuješ za fantazii díky své nevědomosti. Pojď tedy za mnou, vyvedu tě ven, zpět do tvé reality, abys lépe pochopil. „ pronesl mírně a jeho hlas se jemně odrážel od kluzkých stěn jako hra prstem o nalité sklenky.

            Stoupali po dlouhých schodech nahoru, pořád výš a výš ke světlu dennímu. Z úzkých schodů nevedla žádná ulička, jejich směr byl přímý. Čím blíže byli světlu, tím nezřetelnější byla silueta jeho průvodce Arta. Pomalu se vytrácel až se rozplynul docela.

            Mortr vyšel ven, kde slunce skrz listy stromů prosvěcovalo starou zříceninu. Sbalil si svůj spacák, posnídal masovou konzervu, naposledy pocítil tu zvláštní atmosféru, kterou v sobě uchovávají zříceniny hradů rozpadajících se v běžícím času, jenž toliko svým tajemstvím chtějí vyprávět. Však kdo jim může rozumět, kdo zná jejich řeč ?

" Ahoj Viktore, jak bylo na vandru ? Neměl bys takhle jezdit sám, víš, že mám o tebe strach. "

" Ahoj mami. O mě nemusíš mít strach, dovedu se o sebe postarat. Je Ela doma ? "  pohodil batoh do kouta Viktor.

" Myslím, že není, snad říkala, že přijde večer. Máš hlad ? Udělám ti něco teplého. Celý týden si určitě nic pořádného nejedl." vstala maminka od stolu. " V tomhle vedru se ani moc jíst nedá, nanejvýš ráno. " odvětil Viktor a vešel do svého pokoje. Plácnul sebou o postel a zapnul CD přehrávač s jemu příjemnou muzikou. Přál si, aby už co nejdříve přišla Ela. Byla to jeho nevlastní sestra, vždycky ji měl hrozně rád, ale jejich vztah byl plný napětí. Vždycky si s tím lámal hlavu, život by za ní dal, však cosi dráždilo jej na ní. Často ji peskoval, i když ho to později mrzelo, ale musel to dělat z nějakého vnitřního popudu. Vždycky nakonec řekl něco, co mělo ostrý hrot výčitky a následný spád hovoru byl předem jasný. Stále k sobě nemohli najít cestu. Trápil se tím celý život i tenkrát v noci, když ji znásilnil, vyčítal si to celé dny a nechtěl ani žít. To bylo po jedné z četných hádek, chtěl se jí omluvit, chtěl ji uklidnit, něčím se jí odvděčit, odčinit tu ošklivou hádku. Přišel k ní, když plakala a lehce jí hladil po holých ramenech a šeptal jí milá slůvka. Ela byla krásná, pro něho určitě a taková blízkost ho vzrušila, že jen ztěží se dovedl ovládnout. Když na něj pohlédla z pod rozcuchaných vlasů s uplakanýma očima, neudržel se, a začal ji líbat. Jemně, aby jí neublížil, chtěl ji přece utěšit. Ale jeho prudká povaha měla zase navrch. Ela byla tak měkká a poddajná…..když řekla dost, už ji neslyšel. Její křik ho jen více vzrušoval. Potom, když jí viděl zlomenou s potřísněným klínem, zhnusil se sám sobě tak, že nebyl schopen snést ani sám sebe. Utekl a nechal ji tam ležet zničenou. Utíkal pak celé dny, upíjel se a bál se vystřízlivět. Nemohl přijít domů. Mlátil hlavou o zeď špinavých nádražních záchodů a nechápal sám sebe. Štval se a nenáviděl se. Proč ? Proč jen to vždycky dopadne špatně ? Skoro každý jejich pokus o konverzaci dopadl hádkou. A teď ještě tohle. Proč ? Proboha ? Elo !? Kdyby tenkrát nebylo Igora, kdo ví, kde by skončil. Chvíli to trvalo než ho našel Igor zblitého válet se mezi odpadky na skládce za městem. Jo, tomu se říká přítel, vzal si dovolenou a vyjel s Viktorem k moři. Nikdy však Viktor nenašel odvahu mu říci pravdu. Nedokázal si představit jeho reakci. Igor miloval Elu a chtěli se vzít. Viktor by byl rád, kdyby se vzali. Na Igora nežárlil, měl ho na to příliš rád. Navíc mu byl nesmírně vděčný, že ho vrátil zpět do života a pomohl mu najít cestu zpět domů.

Teď však měl jiný pocit. Těšil se, až přijde Ela a chtěl ji všechno, co zažil vyprávět. Vlastně ano, ano ! Chtěl ji říci, že se na ní nezlobí, že ji už odpustil, že pro flirtování s Lucianem ho zapomněla vzbudit a on uhořel. Že ji už odpustil, že mu odešla s Otou, protože věděl, že ona není jeho životní láska a že ví, proč se mu chtěla obětovat a proč on ji chtěl usurpátorsky vlastnit. Chtěl se jí omluvit za jeho despotismus, za vše co ji provedl. Chtěl jí toho najednou tolik říci, tolik vyprávět, obejmout ji a říci, že už je všechno v pořádku. Najednou zdál se mu jejich vztah tak čistý a plný pochopení……………

„ Ahoj mami, jak ses měla celý den ? Přijel už Viktor z vandru ? Mám o něho starost, stále je sám. Všichni kluci v jeho věku mají už dávno nějakou holku a on pořád nic. „ prohodila během příletu domů Ela zastavujíc se v kuchyni, aby něco drobného pojedla.

„ Ahoj Eluško, bylo mi dobře, jen to hrozné vedro ničí srdce. „ usmála se matka, potěšena zájmem své Ely. „ Hned ti udělám něco k večeři. Viktor už je doma. Co přišel, nevylezl z pokoje, ale první, na co se ptal, jsi byla ty ? Co vy dva to spolu máte, že na sobě tak visíte a přitom jste věčně v sobě. „ posteskla si matka mírně kroutíc hlavou a rutinně stavěla vodu na čaj. Maminčinu kuchyň měla Ela nejraději ze vše místností jejich domu. Často byla místnost provoněná upečenými buchtami, štrůdlem nebo jinou mlskou, ale hlavně v ní vždycky byla maminka, trpělivě čekající na každého, kdo přišel. Jako minule, hmmmm minule, to může bejt tak 15 let, co si Eliška hrála na zahrádce s větrem, který ji lechtal na lýtkách a jemně ji nadzvedával sukýnku. Zacuchával jí kudrnaté vlásky a ona s ním tančila v radostném opojení jara jeden ze svých tajných snů. Snila o větrných skřítcích a neustále se smála jejich žertíkům. I tenkrát maminka v kuchyni vařila, asi knedlíky, jahodové k obědu a všude to vonělo jarem…..

„ Copak se ti holka honí hlavou ? Zíráš na dveře jak na svatý obrázek ? „ vytrhla jí ze snění maminka. „ Ach mami, myslela jsem, jak jsem byla tehdy šťastná. Jak nám bylo spolu dobře, když mi bylo tak 5 let. Člověk nic nevěděl, nic nechápal a bylo mu to stejně jedno, protože si žil jen ve svém světě dětských her a fantazie. Cítím, že čím více poznávám a zažívám v životě, tím těžší jsou má ramena a tím více ubývá mi smích a lehkost bytí. „ mluvila smutně zasněně Elka oči upírajíc někam daleko……………..až horizont se zvlnil slzami.

 „ No tak Eli, tady máš večeři, ať ti to nevystydne. Co bylo už dávno odnesl čas, tak rychle, žes člověk pochytit stačil jen málo. A proto plakat se nevyplácí. „ ukončila začínající melancholii matka. Lehce dosedla vedle Elky a zapálila si cigaretu. „ Vždyť vím. „ nabrala si lžíci kaše Ela. Tiše dojedla večeři, dala matce dobrou noc a šla nahoru do svého pokoje. Na chvíli se zastavila před dveřmi Viktorova pokoje, přemýšlela zda chce vstoupit, nakonec však unaveně sklouzla k sobě pod peřinu a dívala se škvírou mezi záclonami na černou oblohu, kde občas vyklouzl z kupících se mraků tajemný měsíc…… 

V zamyšlení přeslechla drobné zaťukání, jen stín mihl se jejím pokojem a teprv usadiv se před její postelí zašeptal: „ Spíš ? „ Lekla se, div srdce ji nevyskočilo z bílé noční košilky. „ Proč mě strašíš, nemůžeš zaťukat ? Co chceš ? Už skoro spím. „ zaútočila podrážděně. „ Říkat ti, že jsem ťukal je zbytečné, nevěříš mi. Promiň, že jsem tě vylekal. Myslím, že jsi stejně nespala. Elo, nemohl jsem se tě dnes dočkat, chci ti toho tolik říci. „ mluvil tiše a rychle jako když běží po louce kůň.

 „ Viktore, prosím tě, co mi chceš říct. Nemám chuť se hádat před spaním. Nech to na zítra. „ snažila se ho vypudit otráveným hlasem, ráda by dál pokračovala v bezesném snění.

„ Elo, víš, že tě mám hodně rád, ale nevíš, že jsem ti už odpustil. Možná to víš, možná ne, ale v jednom z minulých životů jsem uhořel, protože jsi mě zapomněla vzbudit, flirtovala si totiž s Igorem. Pak sis mě v dalším vzala a chtěla jsi mě pomáhat, aby si tím splatila své výčitky svědomí vůči mě, které jsi měla. Jenže pak přišel zase Igor a odvedl si tě. Opět si mě zklamala a ublížila. Já ale vím, že tvůj úmysl byl dobrý a že tvůj životní partner je už pár životů Igor. Elo promiň mi prosím za všechno, čím jsem ti ublížil. Jsem šťastný, že v sobě již necítím ten osten dráždivý, který ve mě vždy dřímal, abych jej do tebe vrážel. Eli, má duše je o polovinu lehčí, jasnější než dřív. Chci ti pomáhat a věřím, že mezi námi bude už jen to hezké. „

„ Mlč už ! Dost těch opilých řečí ! Proč mi ubližuješ ? Proč mi říkáš takové věci ? Proč nenecháš Igora spát, už tu není ! „ spílala mu mezi vzlyky. „ Dej mi pokoj, jsi ožralý ! Mluvíš nesmysly !. „  Jeho řeč jako nelítostný katův meč roztínala rány ještě příliš čerstvé. Usedavě plakala hlavu schovanou pod polštářem.

Viktor seděl na zemi jako opařený, nečekal sice, že by mu Ela hned všechno věřila, dokonce si ani moc nemyslel, že by věřila na souvislost mezi životy. Přece jen ho však její reakce překvapila. Síla s jakou propukla v pláč a údery jejích slov dopadaly na jeho hlavu jako sypající se kamení. Byl zmaten, nevěděl co si má myslet a tak se raději vytratil do svého pokoje a přes zeď dlouho zamyšleně poslouchal její pláč.

S Igorem se seznámil na střední škole, chodily do stejné třídy. Skoro rok se vzájemně oťukávali než se mezi nimi vytvořilo pouto opravdového přátelství. Bylo zvláštní, protože Igor Viktorovi nikdy moc nerozuměl, ale vážil si ho pro jeho smysl pro fér hru, proto, že ho vždy dokázal podpořit a zastat se jej, když si ho vyhlédli kluci ze staršího ročníku k šikanování. Také rád poslouchal Viktorovi úvahy o životě, jenž byly toliko zajímavé jako neobvyklé. Líbilo se mu, že je Viktor takový tajnůstkářský, tichý a uzavřený. Vždycky to podporovalo jeho přirozenou zvědavost a Viktor mu zase rád poodhaloval své myšlenky. Bylo jim spolu fajn, ale jací doopravdy jsou se nikdy o sobě nedozvěděli. Hráli si na upřímné přátelství, ale všechno si nedokázali říci. Stejně jako všichni ostatní lidé. Říci tak někomu o sobě všechno. Úplně všechno, na co myslí, jaké má představy, podivné sny, jenž vyjadřují jeho touhy. Jak ulevuje své neutěšené touze sám v koupelně, jak se miluje ve svých snech s kamarádem, jak mu imponují krvavé scény ve filmech. Jak myslí na tisíc jiných hříšných věcí, jenž nikdy neudělá a po nichž touží a bojí se to přiznat sám sobě. To dobré o sobě řekne každý a rád se s tím svěří, pochlubí se, ale to špatné si každý chrání sám hluboko v sobě a nesvěří se ani nejlepšímu příteli. Brání mu v tom stud, strach z posměchu, strach z vyzrazení – nedůvěra, tak málo věří svému příteli a přec je to jeho opravdový přítel. Možná je to taky tím, že člověk sám sobě si spoustu věcí nepřizná, pořád se vidí lépe, než jaký doopravdy je.

A pak tu byla samozřejmě Ela, do které se Igor bláznivě zamiloval, když je spolu seznámil. Ela, ta věčná neznámá, co ho stále překvapuje a v níž se ani za mák nevyzná. A přec tolik by chtěl jí rozumět a být jí oporou. Dnes zdálo se mu, že je jí tak blízko, že se konečně oba nalodí na záchrannou loď a přestanou se z provazového žebříku vzájemně shazovat zpět do rozbouřených vln, že konečně i ona pochopí, že je tam místa dost pro oba. Bohužel. Klidné období, kdy prožívala lásku k Igorovi a byla cele zaujata jenom jím, již minulo. Bože ! Byl to šok. Znovu si vybavil šmír na silnici na jehož konci našel jen helmu a čadící motorka kroutila koly o pěkný kus dál. Jak se bál pohlédnout záchranářům pod ruce, když nakládali Igora se sračkou místo hlavy a divně zlámanýma rukama na lehátko pro mrtvé. Bezděčně se celý třásl a nebyl schopen nic říct. Ela naštěstí dýchala. Vnitřní krvácení v oblasti břicha se podařilo zastavit a pak nekonečné dny uzdravování. Jaké to bylo uzdravování, když nechtěla žít. Byl u ní každý den, nutil ji jíst, křičel na ní, aby se snažila chodit, přemlouval ji, žadonil. Bylo toho na něj moc, nevlastní matka se zhroutila, celé dny jen plakala zavřená v pokoji, nic nejedla. Byl na všechno sám, najednou tak neuvěřitelně sám v životě na takovouhle zodpovědnost. Tíha zdála se mu těžší než mohl unést. Když přišel zase jednou domů, pohled na apatickou uplakanou mámu ho rozčílil a řval na ní, jak ji potřebuje, ať se sebere a pomůže mu uzdravit Elu, ať mu uvaří večeři a uklidí dům. Ještě teď při vzpomínkách se mu třesou ruce a naběhnou žíly na krku, jak znovu cítí ten vodopád uvolněného napětí. Když se uklidnil, jako vždy si uvědomil, že to přehnal a bylo mu matky líto. Kupodivu však to na ni zabralo. Našla v sobě sílu vstát a jít dál. Nikdy se jí za to neomluvil. Tenkrát nemohl, protože se bál, aby nespadla zase zpátky a teď se mu to zdálo tak daleko a přitom cítil jakoby to bylo včera. Vzali si pak Elu domů a pomalu ji všemu zase učili, pravidelně s ní cvičil a byl na ní až moc přísný, ale jinak to nešlo. Jak vrátit člověku chuť žít, když sám sotva dýchá a ztratil právě to, v co v životě věřil. Dodnes vlastně neví, jestli je Ela ráda nebo ne. Nikdy ho nenapadlo se jí na to zeptat a Ela neřekla jediné díky ani polib si prdel. Pomalu mu začalo být jasné, co vyvolalo u Ely tak silnou reakci. Vždyť i v jeho nitru byly vzpomínky tak čerstvé, tak živé. Ale jak proboha urovnat jejich vztah ? Jak jí říci, vysvětlit, že není jenom jeden život a že karmické dluhy jsou neuvěřitelně dlouhé, spletité, ale dají se splácet……

Svěží letní ráno vklouzlo do Elina pokoje. Usmála se a noční rozhovor byl pryč jako ošklivý sen. Chvíli se dívala na přicházející letní den a nechala se hýčkat slunečními paprsky po šíji. Příjemně hřály a jí se chtělo v jejich záři tančit a cítit vítr…..po chvilce vstala a nechala noční košilku z ramen sklouznout až na zem jako jemný sladký hřích. Hřebenem lehce a pomalu česala si dlouhé vlasy, husté a zlatavé jako med.                                              

          Mone