Začátek mé knihy

“Ale vždyť seš na toho černého už moc velká!” přívětivě naznačila ta vyzáblá kolotočářka a naopak ukázala na toho velkého flekatého poníka s posranou prdelí.

Lhala. Nebyla jsem velká. Byla jsem tlustá. Tlustá desetiletá holka, co milovala černé koně kovbojů a neměla ráda ty flekaté, co vypadaly jako krávy, co měli indiáni.

“Tak vylez na toho flekatýho!” usmál se mile Dunda.

Bylo mi zoufale. Jsem tlustá a proto nebudu už nikdy moc jet na tom černém poníkovi s tak rozpuštěnou a divokou hřívou! A pokud ano, tak mě nejspíš neunese a podlomí se mu nohy a spadneme společně do pilin. A pak mě uvidí Osvald, co je s klukama u střelnice a rozhlásí to po celé škole.

Chtělo se mi brečet.

“Tak pojedeš, nebo co?”

“Nechceš? Proč? No tak jdeme domu!”

“Ne…”

“Co ne?”

“Já tedy pojedu.”

Těšila jsem se totiž na pouť na náměstí celý rok.

“No tak nasedni,” Dunda byl vždycky trpělivý.

Sedlo bylo příliš vysoko a bez třmenů. Co mi přišlo samozřejmé ve všech těch westernových filmech, bylo naprosto nemožné. Navíc jsem byla svátečně narvaná v tmavě modrých tesilových kalhotech, co byly nejvíce podobné riflím.

Paní, co dohlížela na šest znuděných a utlumených poníků, zavolala na kluka u houpaček. Byl to takový ten pouťový kluk, opálený, ve flanelové košili. Takový ten kluk, co chodí několikát do jedné třídy v různých městech, zrovna podle toho kde jsou a teď se dostává do puberty.

Zazubil se a přiběhl, že mě na toho poníka pomůže.

Myslela jsem, že umřu.

Neumřela.