Anděl

"Vážení, moje žena, to je anděl."

"Tak to máš štěstí, ty vole," ozval se chraplavý hlas z druhého konce baru, "ta moje ještě žije". Následovala salva smíchu a cinkání sklenic.

Znovu jsem se napil vína a otočil se k Oskarovi, který si právě objednával druhou sklenku ginu. "Co ty na to?"

Oskar nechápavě zvedl obočí. "Na co?" Tvářil se přitom, jakoby se právě probral z hybernačního spánku.

"No, já nevím," pokynul jsem hlavou k hloučku chlapů v rohu baru, "na anděly."

Oskar sáhl do vnitřní kapsy saka a vytáhl stříbrné pouzdro na cigarety.

"Já a andělé?" Pomalu vybral jednu cigaretu a vložil si ji mezi rty. "Hm, ..."

Vyčkával jsem. To, že se mi podařilo vytáhnout Oskara dnes večer ven z jeho podivného, temného bytu, byl tak trochu zázrak. A dostat z něho pár kloudných vět bylo vždycky umění. Dám mu ještě deset vteřin.

Oskar si zapálil, dlouze potáhl, vypustil kouř do elegantního kroužku a s pohledem upřeným do neurčita se mě zeptal: "Věříš na anděly?"

Musel jsem nad odpovědí chvíli přemýšlet.

"Spousta lidí věří na anděly."

"To ano. Ale ví někdo doopravdy," zdůraznil to slovo, "jestli existují? Jak vypadají? Nebo co to vlastně takový anděl je?"

"Snad otázka pro teology. Nebo pro filozofy." Dopil jsem zbytek vína ze sklenice a dal servírce najevo, že si to zopakuji.

"Nebo pro astrology. Nebo pro historiky. Nebo možná pro básníky." Oskar odklepl popel z cigarety a usrkl ze sklenice. "Možná je to jenom věc víry. Buď věříš nebo nevěříš," pronesl trochu tajemně, "ale já, ..."

Byl jsem opravdu zvědavý. Za tu dobu, co Oskara znám, jsem od něho ještě nikdy neslyšel tolik vět dohromady. Charakterizovat jej jako málomluvného by bylo opravdu na místě. Teď to ale vypadalo na docela zajímavý monolog a ten jsem se rozhodl si vyslechnout. Počkal jsem, až přede mne krásná servírka postaví plnou sklenici sauvignonu, zavrtěl jsem se v křesle, abych našel pohodlnější polohu a upřel zrak na svého přítele.

"Andělé existují." Řekl to s takovou samozřejmostí, že jsem se musel pousmát. "Jsou mezi námi a jsou tu tak dlouho, jako lidstvo samo. Avšak za tu dlouhou dobu si o nich lidé vytvořili spoustu mýtů, mylných představ a slovo anděl mnohdy dostalo docela jiný význam. Různá náboženství mohou mít na existenci a podobu andělů své vlastní názory. Stejně jako ty nebo já. Vždy se ale bude jednat jen o teorie, hypotézy. Hmatatelnou pravdu najdeš jen stěží a myslím, že je to v pořádku." Oskar znovu upil ginu a potáhl z cigarety.

Téma mě zaujalo. "Snad bys mě tedy mohl seznámit s tou tvou hypotézou", řekl jsem nedočkavě.

"Tak tedy." začal Oskar rozvláčně. "Asi nejmylnější představa, kterou si lidi o andělích vytvořili, je, že andělé mají křídla. To je samozřejmě naprostý nesmysl a pravděpodobně vznikl z představy, že jelikož andělé pobývají v nebi, což je nahoře, musí se tam nějak dostat, a nahoru létají ptáci, a ptáci mají křídla a tak dál, bla bla bla. Žádný anděl křídla nemá. Vlastně vypadají jako úplně normální lidi. Mohou vypadat jako ty nebo jako já, nebo jako barman nebo jako támhleten plešatý týpek v šedém svetru."

"Nebo jako ona?" ukázal jsem očima na servírku, která právě procházela kolem našeho stolu s pivem a kofolou na podnose. Byla na první pohled okouzlující. Štíhlá blondýna, krásné nohy, ideální míry, uhrančivý úsměv a modré oči.

Oskar se zasmál. "Tohle jsi měl na mysli? Tak to je další z mýtů o andělích. Anděl v žádném případě nemusí být na pohled krásný. Nemusí mít postavu jako modelka. Nemusí vypadat jako playboy a v mnoha případech je tomu spíš naopak. Chci tím říct, že na fyzickém vzhledu vůbec nezáleží. To podstatné je uvnitř. Ego, duch, vnitřní Já nebo jak to chceš nazvat."

Znělo to jako z nějakého amerického teenagerského seriálu, ale nechal jsem Oskara pokračovat.

"Duše je nesmrtelná a tělo je jenom schránka, ve které přebývá v tomto životě."

"Mluvíš o reinkarnaci?"

"Má to s tím hodně společného. Některá náboženství, jako hinduismus nebo buddhismus to víc rozvádějí a mnohá jsou podstatě andělů asi blíž než třeba křesťanství.

To ale není zas tak podstatné. Důležité je, abys chápal člověka v jeho nemateriální podobě. Fyzické tělo nám slouží jenom proto, abychom na světě mohli splnit své poslání."

"A co to je?"

"Zdokonalování sebe sama. Jenom málokomu se to podaří za jeden život. Někomu se to nepodaří vůbec." Oskar típl cigaretu a sáhl pro další.

"Fajn, lidská duše se tedy může zdokonalovat. Stát se lepší." Stejně jsem to moc nechápal.

"Nabaluje na sebe dobro. A lásku." To znělo už hodně sentimentálně, ale co. Oba už jsme přece něco vypili, řekl jsem si. Oskar pokračoval.

"Někdy dojde k tak velké akumulaci dobra, že lidská duše změní svou podstatu. Takový člověk přestává být obyčejným člověkem."

"Stane se andělem?"

"Přesně tak. Zní to moc složitě?"

Co na to říct? Znělo to, no, přinejmenším zajímavě.

Oskar si pohrával se stříbrným zapalovačem. "Je to jenom teorie," usmál se.

"Fajn, pokračuj," vybídl jsem ho.

"Předpoklady stát se andělem si sebou neseme z předešlých životů." Karma, napadlo mě. "A jelikož se jedná o vnitřní Já, je pochopitelné, že andělé ve své fyzické podobě nemohou mít křídla a ani nemusí vypadat jako Laetitia Casta."

"Kde se dá takový anděl potkat?"

"Potkáváš je denně. Na ulici, v obchodě nebo v tramvaji. Možná ti prodával noviny nebo se ti omluvil za to, že ti nechtě stoupl v tlačenici na nohu."

"Jak ho ale poznám?" To mě tedy opravdu zajímalo.

"Buď poznáš, nebo nepoznáš. Nikdy nevíš. Jednou na tebe prostě přijde ten pocit a pak už to víš. Určitě bys anděla neměl hledat. Jak už jsem řekl, většina představ o tom, jací jsou, je mylná."

"Například?"

"Nejsou svatí. I andělé mají své chyby. Někdy hřeší a někdy mohou i ublížit. To se ale nestává moc často. V tomhle jsou to jen obyčejní lidé." Oskar dopil zbytek ginu a naznačil servírce, že bude platit.

Přišlo mi to celé hodně podivné. Moje představa anděla jako dokonalé bytosti byla nabourána. Přemýšlel jsem nakolik mám Oskarově teorii věřit a snažil jsem se najít něco, čím bych ji mohl vyvrátit nebo alespoň zpochybnit. Ale je to jenom teorie.

Oskar mě vytrhl z dumání. "Oni to nevědí."

"Co?"

"Anděl neví o tom, že je anděl. Když mu to řekneš, nebude ti věřit nebo bude velmi, velmi překvapený. Možná se ti i vysměje." Oskar vstal od stolu a upravil si sako. "Popřemýšlej a třeba přijdeš na to, že nějakého znáš." Pokynul mi na rozloučenou a vyšel po schodech ven z baru.

Zůstal jsem tam sedět sám. Přemýšlel jsem o tom všem, co mi Oskar řekl. Přemýšlel jsem o lidech, které znám. A přemýšlel jsem o Oskarovi. Co by mi odpověděl, kdybych se ho zeptal, jestli je anděl? A co bych řekl já, kdyby se na to někdo zeptal mě ...