Nedávno mi bylo deset.

Nedávno mi bylo deset.

Dostala jsem dort. Dvě tmavé buchty, mezi nimi šlehačka. Bylo v něm píchlých 9 svíček ( desátá v balení za 9,90 nebyla, musela jsem si ji domyslet ) a vosk se v malých placičkách rozléval po lepkavé hmotě - asi polevě.

Odřízla jsem hrdě první desetinu ( samozřejmě se svíčkou...napadlo mě: Kdo bude mít tu bez svíčky? Přinese štěstí, nebo smůlu? ) a lžičkou ( z nereznoucího materiálu začínajícího rezavět ) jsem ochutnala. Šťastně jsem přežvykovala něco mezi pilinami a bahnem odroleného z Jožina. Když se nám všem začala ve střevech tvořit úrodná rašelina ( jak pro co a koho ), objevila se přede mnou krabice zabalená v bílem šustivém papíru. Nedočkavě jsem trhala cáry, na levo, na pravo. A konečně. Z krabice vyskočily - oteplovačky po starší sestře. No...alespoň můžu jet na hory, ne?

Byla jsem šťastná. Objala mě máma, objal mě táta.

Nedávno mi bylo deset.

Byli jsme chudí, seděli v obýváku na děravých a rozkňouraných sedačkách, jedli dort z pilin rezavějícími lžičkami a já běhala přes celou místnost po rozlezlých parketách přepínat tři programy na staré ruské televizi.

Byla jsem šťastná. S mámou, s tátou.

Dnes je mi osmnáct.

Dostala jsem obálku, v ní pár modrých papírků. Ne, nečekala jsem, že dostanu dort. Nečekala jsem, že strávím večer v obýváku na sedačce ( která stála víc, než Škoda 100, kterou jsme tenkrát vlastnili ) při sledování velkoplošné obrazovaky, na které se pomocí ovladače střídá kolem 30 programů. Tudíž bych nemusela běhat po vytápěné podlaze.

Už pár let nečekám ani to lidské - VŠECHNO NEJLEPŠÍ.

"Máš obálku, -všechno nejlepší- si jdi koupit."

Slavim celou noc. Jsem šťastná? Jsem.

Bez mámy, bez táty.