Jedovaté světlo

Zakryl si rukama oči a chtěl plakat, ale nemohl, protože se mu jeho oči pod rukama proměnily v ohnivé jámy, ve vysoké pece ve kterých pro ocel nezbylo místo na slzy. Všude ho bodaly paprsky světla, které se prodíraly skrz zkroucené mříže jako jedovatí hadi a čůrky moče světlonošů. Pálily, dělaly se mu červené puchýřky. Ale v labyrintu ran a starých zanícených jizev to stejně nebylo poznat.

            Chytly ho dvě statné ruce. Jejich drápy se mu zarývaly do zad, trhaly propocenou halenu. Začal se kroutit po podlaze jako v předsmrtné agonii a vypadal jako vychrtlý moučný červ, který se snaží zavrtat do kamene. Kopali do něj. Čím dál slaběji vnímal nárazy okovaných bot, které se nemohly vyrovnat bolesti ze všech největší; té, která mu brala světlo v očích a nahrazovala ho jiným. Proti které už tak dlouho bojoval, i když to nemělo žádný smysl. Pak byla tma.

Ostré stíny už ho náhle nebolely, jejich okraje ho neřezaly. Bleskla mu hlavou vzpomínka na poslední den, na krutou krásu soumraku a něžně temné mraky. To bylo poslední, co tehdy viděl, když se na moment vytrhl špinavým drápům a otočil se. Tak poprvé poznal bolest.

A tam nahoře následovala noc se svými hvězdami, jasnými a krásnými jako démanty se smutkem slz. On už je nikdy neuvidí. Jeho světlem je teď tma a bodavá světla pecí ho mučí.

            Nechali ho být. Trochu se báli jmen, která křičel, aby neumíral potichu. Toho divokého stesku a nenávisti a ztracené svobody a strachu a marné lásky, kterou mu den po dni brali a všeho, co nemělo být ztraceno.

Světlo teď bylo rudé,jak krůpěje krve padlých andělů a jedovatě stékalo po stěnách. Bez soucitu po nich malovalo brutální akty z paprsků. A on ještě křičel, protože nezemřel, i když tolik chtěl. Otevřel oči a cítil, že zase ruději žhnou, kůže víc zdrsněla a duše, duše černá. Nebo umírá.

Světlo, které znal a které ztratil bylo vzdálenější. A to otrávené, z pecí a kotlů, ho naplní zvráceným chtíčem, za který se bude marně nenávidět.