Justiční omyl

Tmavá kamenná maličká cela,

v rožku má na spaní hromádku sena,

dneska se stráže s večeři předali,

nač dneska skromnost,zítra ho popraví.

Ten tvrdý chleba si strčte někam,

dlouho už na zítřek tu jenom čekám,

ráno je po mně chci džbánek s vínem,

zítra mně popraví, i když jsem nevinen.

Celou noc probrečel nad džbánkem vína,

obava ze smrti srdce mu svírá,

venku už svítá,kohout už kokrhá,

za chvíli bude z něj špinavá mrtvola.

Chci zpátky manželku,chci se s ní milovat,

naše tři dítka společně vychovat,

chci vidět slunce jak ze tmy vychází,

chci nové soudy a vidět důkazy.

V dlaních má řetízek od svojí milé,

z cely ho odvádí,přišla ta chvíle,

už jenom okamžik krátký mu zbývá,

zjizvený kněz mu v latině zpívá.

Na boha z vysoka ti sakra kašlu,

že prý mně miluje tak nač tu mašlu,

že prý mi odpustí stačí jen doufat,

za chvíli na laně budu se houpat.

Lidé okolo se houfně scházejí,

A tvrdé kameny na něho házejí,

všichni řvou honem ať už tu visí,

na tváři s krví se slzy mu mísí.

Táhněte do háje,nechte mně tak,

zkuste jen pochopit že nejsem vrah,

        nemůžu uvěřit, že to tak dopadne,        

       že poklop pode mnou brzy se propadne.