Ikony

Kdysi jsem žila

někde v moři, hebká tlamička

porostlá něžnými vousky

se otevírala, zavírala, otevírala

a než se navždy zavřela

plavaly za mnou

v hebkém závoji

má rybí vajíčka

krásně rosolnatě

lesklá. A můj svět

byl skvěle fialový

zelený, modrý

té lásky, slizoučké lásky

co já rybka rozdala.

Kdysi jsem žila

pod listem lopuchovým

do jamky v písku jsem svá

vajíčka kladla, kapičkou rosy

jsem svá miminka rosila, chloupky

na mých krásných šesti nožkách

se ježily, když jsem je bránila

před těmi, komu se nelíbila

má vajíčka překrásná.

Kdysi jsem žila v hnízdě vlaštovčím

přilepeným pod krovem stodoly

zoufale jsem pískala a letěla

na všechny světové strany

daleko, daleko od hnízda

abych supa odlákala

od mých holých dětí.

Má peříčka zakrvácená.

Na těch mých holátkách

ale vyrostla nová pírka

překrásná, šedivá

tou nejkrásnější šedí.

Kdysi jsem na louce za stodolou

na bílém prostěradle

své dítě kojila. A sílu moří

sílu louky rozkvetlé

sílu povětří patřícího

supům a vlaštovkám

mateřským mlékem

jsem svému děťátku

nádhernému

předávala.

A byl konec dubna

a třešeň tolik

tolik voněla

když něžně dokvétala

aby své plody vydala.