Lesní rituál

Lesní rituál

Končila zima, to temné, chladné období, kdy negativní energie víří v každém z nás. Někdo přechází zimu jen tak, jako by se nechumelilo, někdo si užívá radovánek ve sněhu, a pak jsme tu my, kteří tuhle část roku snáší dost těžce. Tahle zima byla jiná než všechny předešlé. Byla a nebyla jsem sama. Byla delší a přišla dříve, než jsem jí čekala. A teplotní kolísání, které nám uštědřovala, to snad neprospělo nikomu. Ani těm kteří si to nepřipouští.

První krásné dny přišly, jakoby po špičkách, až koncem února. Strašně jsem se na ně těšila a proto jsem nechtěla jen sedět doma. Zavolala jsem dvěma lidičkám, které mám hodně ráda a oznámila jsem jim svoje plány. Bloumání po lese a chození po hradech zamítli, ten druhý plán přijali s jásotem a tak byl sraz domluven.

Ze začátku jsem si myslela, že budeme jen tak opékat první jarní buřtíky a že tím prostě jaro přivoláme. Lesík byl malý a bylo na něm vidět, že v okolí žijí lidé, kteří si neváží vůbec ničeho a nikoho. Přesto se tam našlo místečko pro nás tři a oheň. Ještě jsem zapomněla - při vstupu je dobré les poprosit o povolení - pak vás přijme úplně jinak. Nevěřila jsem tomu, ale je to tak. Zkuste to někdy.

Když se oheň rozhořel, dočkala jsem se konečně té písničky, která mi tak strašně moc chyběla. Víte, není to jen obyčejná písnička, je to skoro jako symfonie. V téhle muzice není jediný falešný tón. Všechny tak, jak mají být a na svém místě. Zavřela jsem oči a vnímala jen to co tam bylo, ta melodie prask prsk prásk šumty sumty - nádhera. Vůně, zvuk, barva, to všechno jsem vnímala několikrát. „Jo jo, to je ale viď, to si tvoje dušička poskočí“ zaznělo mi hlavou od mé druhé já. No já jsem věděla, že jenom tak hloupě kecá a tak jsem se nenechala vyprovokovat. Odměnou mi byl pocit, který mívám jen v létě, někde daleko od velkoměsta, od všedních problémů a stresu. Bylo to silnější než já a krásné, jako by se všechny dny strávené někde v přírodě se skvělými lidičkami slily do nazlátlé plazmy, která teď pohltila celou mou mysl a vše co v člověku je.

To, co vám teď vyprávím nebylo moc pozorovatelné pro mé dva kamarády. Celé to úžasné vytržení zažívala jen jedna z nás. Ta druhá se musela starat o chod těla, aby vypadalo přirozeně a ne úplně mimo. Snažila se mě párkrát dostat zpět, protože potřebovala pomoc. Nedokáže tělo zvládat když jí samotné dá práci uhlídat samu sebe a pak už jen vyrovnávaní emocí, natož pak nakrájet třeba buřt. Sklouzla jsem tedy zpět a postarala se o věci přirozeně ženské (krájení buřtů a chleba). Ale stačilo trošku zvrátit hlavu a byla jsem zpět. Nad námi zněla balada, sepsaná přímo pro tu symfonii nebe a země.

Velký a mocný Orion se svým psem Síriem stál, jako každý rok touhle dobouJ, proti rozzuřenému Býku s Kuřátky na zádech. Bylo úžasné pozorovat jejich pohledy, které se vzájemně střetávaly na úrovní Aldeberanu. Kdoví, jak to s nimi každý rok dopadá. Prostě kopule plná světýlek a obrazů a i když o hvězdách nevím vůbec nic, jasně jsem slyšela příběh který mi vyprávěly.

Pak přišla připomínka toho, že stále je to jen pokus o přivolání jara. Začala mi být strašná zima. Stále tu ještě nebylo celým svým tělem, ale myslí už určitě. Řekly mi to stromy a vánek a hvězdy a vše co nás tu noc obestíralo.