Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sePíseň o Popelce
Autor
Poetist
Sedla jsem k dětem do křesla
a spánek objímal je sladce,
když jejich těla při pohádce
do náruče mu poklesla.
Hořelo v krbu a ten hřál
a dýchal snad až příliš horce,
nad verši Písně o Viktorce
té noci i mně sen se zdál.
* * *
Noc byla tenkrát bezmála,
ve starých šatech na mramoru
bez sebemenší známky vzdoru
Popelka tiše plakala.
Však proč, když ještě před chvílí
jen úsměv měla na svých líčkách
a nohy se jí ve střevíčkách
v kočáře zlatém vozily?
Za hudbou šla a světlům vstříc
a oči by si tolik přály
uvidět prince aspoň z dáli,
jen přes ramena krasavic.
Když dívala se po lidech,
strach pevně svíral její duši
a macecha, zda jenom tuší?
Ty myšlenky jí braly dech.
A její ruce bez vlády,
jen ty věděly, jak se bojí,
jak lekla se, když zaznělo jí
?smím prosit, slečno?? za zády.
Nechtěla hudba přestat znít
a jí se náhle lehce smálo,
však do půlnoci už tak málo,
už musí přece odejít!
A prozářil se každý kout
srdce, jež znalo jenom snění,
a blízko bylo k políbení,
když nastal čas se rozhodnout.
Hodiny bily poprvé,
už věděla, že čas je k bdění,
že hedvábí se v popel mění,
když rozhodla se teprve.
Podruhé bily, potřetí
a touha mysl zastínila,
Popelka prince políbila,
přečkala půlnoc v objetí.
Však teď tam stála v zástěře
špinavé ještě od popela
a ona, vyděšená celá
utekla skrýt se za dveře.
?Jak díval se, spát nedá ti
a sestry, že tě uviděly,
a jaký výraz v očích měly??
Ne, domů už se nevrátí.
?Proč pláčeš? Už je po plesu.
Proč dřeš si nohy o kamení,
když venku na krok vidět není,
proč běžíš sama k útesu??
?Proč mám se nést s tím prokletím?
Měla jsem dům ? však bez domova,
už nemám sílu začít znova,
jak pták teď volná poletím.?
?Umíráš ráda?? ?Blázníš snad?
Než zemřít, než se za to stydět,
co ve mně bude navždy vidět?
Žít, trpět, jen ho nezklamat!?
* * *
Popelka náhle lekne se,
zmateně na šaty se dívá,
do noci ještě čas jí zbývá
a zas je zpátky na plese.
A princ ji zase poleká,
když o tanec ji tiše žádá,
jistěže tančí, a jak ráda,
však na půlnoc už nečeká.
Jen tak má aspoň naději,
už nepadá mu do náruče,
utíká, i když srdce tluče
a zůstalo by raději.
Vtom přestane i hudba hrát
a na schodech pak z nožky ladné
ve spěchu střevíček jí spadne
a čas už není na návrat.
Směje se, věřit na osud.
?On najde si tě, víš to?? ?Ba ne,
mám zas ty šaty roztrhané,
co nosila jsem doposud.?
Zavírá dveře od domu.
?Popelko, věř mi, najde si tě,?
na schodech pláče jako dítě
a nevěří už nikomu.
* * *
Noc byla tenkrát bezmála,
ve starých šatech na mramoru
bez sebemenší známky vzdoru
Popelka tiše plakala.