Paže&jdina

   Nejdřív jsem si myslel, že mám jen předrážděnou představivost. Od malička jsem totiž při procházkách po městě hrával hry pro její zbystření. Chodil jsem zastrčenými uličkami a nechával mozek, ať si všední zrakový vjem pod mou lehkou kontrolou dokresluje mýtikou historického města. Zpoza rohů vykukovaly ponuré postavy, přes vozovku každou chvíli protančila etérická vílka či produsal oddíl vojáků ještě ze švédsko-rakouských válek; měšťané, kurtizány, lapkové, pocestní i řemeslníci přede mnou defilovali v celých houfech.

   Nebo jsem si namlouval, že gravitace funguje opačně a že je tedy tuze zvláštní      chodit po dlaždičkách chodníku, když by vlastně vše mělo spadnout do nebe. Nebo pozorovat kolemjdoucí, po očku jim krást jejich rysy a domýšlet si, jaké zvíře by je mohlo nejlíp nahradit. Chvíli to trvalo, ale po pár měsících jsem si ulice téměř výhradně zabydlel dvounohými krocany, čápy, pitbuly, tygry, hady, supy, ale taky hlemýždi, kočkami, papoušky, slony či orangutany. Anebo hra na cestovatele- o co zvláštnější se vám jeví rodné město pozorováno jakoby očima čerstvého přistěhovalce…  

   Zábava nebrala konce.

   Proto mne také ze začátku vůbec nepřekvapilo, že jsem potkával okřídlence. Vlastně byli oproti ostatním mým snovým obyvatelům města docela prudérní. Černé obleky i brýle, hadí botky i tváře, kufříky- zkrátka tipičtí kravaťáci té doby. Jediné co je odlišovalo od jim podobných byla plechovka barvy se štětečkem v ruce a sametově černá křídla složená ležérně na zádech. Ostatní lidé je nepozorovali, nebo alespoň nedávali najevo žádné emoce když jeden z okřídlenců prošel třeba dvěma chodci aniž by se mu pohnul jediný z dokonale nagelovaných vlásků.

    Jak povídám nepřikládal jsem jim žádnou důležitost až do chvíle, než mým „zvířátkům“ začali něco čmárat svými štětečky na čela, ruce a hrudník.. Jednou jsem se neudržel a koukl křídláči přes rameno…

***

Zpocený strachy jsem se dobelhal domů, rozklepanými prsty vytáhl nejtlustší knihu své knihovny a otevřel na jedné z posledních stránek.

   Zděšení mně málem navždy hodilo na opačný břeh řeky příčetnosti, ale opadlo stejně rychle jako přišlo. Bylo to vlastně jasné, spíš jsem se divil, že tak pozdě...

***

Oblékl jsem se a vyrazil se podívat na Svatý Kopeček ke katedrále minor, trochu si zalobbovat. Měl jsem posledních pár dní na to abych si užil obyčejného a vůbec světa.

***