NOČNÍ NÁVRAT ŠTAMGASTŮ.

ČÁST PRVNÍ.

Tomáš vrávoravě došel ke kolu, které stálo u zdi. Nějak si neuvědomil, že kolo je o tu stěnu opřeno a chtěl na něho nasednout. Po nárazu pravou nohou a poté i bokem se skácel na zem. Kolo spadlo vzápětí na něho.

„ Sakra. To jsem ho tak blbě postavil?“ pomyslel si a tupě se díval na protáčející se šlapku, která mu lehce svým koncem brnkala o špičku nosu. Po chvíli pomalu vstal a tentokráte nasedl. Sotva však dal nohy na šlapky, ztratil rovnováhu a padal na tu stranu, kde byla zeď. Na poslední chvíli se zachytil rukou o zeď a v této poloze zůstal.

„Co je? To si tak vožralej, že už ani nedokážeš jet na kole?“ ozval se náhle hlas Martina, který též nasedl na kolo poté, co vyšel z hospody.

„Co to povídáš! Já tu na tebe čekám,“ odpověděl Tomáš pohotově.

„A to přitom podpíráš tu zeď a nebo vona tebe?“

„Hele, abych nedupnul do šlapek a nebyl na chatě dřív než ty.“

„Chceš si dát závod?“

„No, proč ne. Tak se postav vedle mě a uvidíme, kdo dojede dřív k první chatě v osadě.“

„Ty si teda věříš!“

A tak se Martin postavil s kolem vedle něho. Oba chvíli vrávoravě stáli.

„A kdo nám to odstartuje?“ zeptal se poté Tomáš.

„No, my sami, ne.“

„Jak my? Ty budeš určitě fixlovat!“

„Tak oba budeme počítat nahlas vod pěti do jedný.“

„Pět, čtyři, tři, dva, jedna…start!“ sborově odpočítali a hned nato se ozvala rána, jak oba na sebe spadli.

„Jaúúú..moje noha!“ vykřikl Martin.

„Au..sedíš mi na ruce!“ vyhrkl Tomáš.

„Sundej to kolo ze mě!“

„Jauvajs. Můj nos!“ zaskučel Tomáš, který pocítil, jak dráty roztočeného kola narážejí na nos.

„Co děláš? Netahej mě za tu nohu!“

„No, sundávám z tebe to kolo.“

„Vždyť si mě vyzul botu.“

„Počkej. Máš tu nohu zašprajclou po rámem.“

„Hlavně s ní nekruť!“

„Fuj. Tobě smrdí ponožka!“

„Tak k ní nečuchej!“

„Když ji mám pod nosem.“

„Kde mám tu botu?“

„Au. Kop jsi mě do nosu!“

A opět se ozvala rána poté co Tomáš i se svým kolem znovu na něho spadl. Oba několik minut lezli po zemi a hledali ztracenou botu. Když zase nasedli na kola, už na žádný závod neměli ani nejmenší pomyšlení a spíše, než šlapali, odráželi se od země nohama. Na spoře osvětlené cestě vedoucí k chatové osadě se přesto tu a tam ozvala rána a klení.

„Já snad to kolo povedu,“ konstatoval Martin, který sjel do příkopu a snažil se vylézt zpět na cestu. Mezitím se ozvala rána, po které následoval příval nadávek. O chvíli později uviděl Martin v blikajícím světle lampy Tomáše, jak objímá sloup a přitom sedí rozkročmo na zemi.

„Tak vstávej nebo tady budeš trůnit ještě ráno,“ řekl mu Martin a pokoušel se ho postavit na nohy.

„Aáááá …můj nos. Budu ho mít jako kliku od bláznice!“ vysoukal ze sebe Tomáš.

„Ty už ho stejně takovej máš.“

Zanedlouho oba s koly dovrávorali k prvním chatám osady.

KONEC PRVNÍ ČÁSTI

---