Havraní soud

"Pomodli se, a bude ti odpuštěno," pokynul mnich rukou k dlouhé řadě lavic, v nichž tu a tam někdo osaměle seděl s rukama sepjatýma a šeptal tichou modlitbu.
Sulien přikývl, prošel uličkou až k oltáři. Poklekl přímo na zem, spojil ruce a zavřel oči.
"Bože," zašeptal tak tiše, aby jej nikdo jiný neslyšel. "Víš, že se neumím modlit, ale prosím tě, ochraňuj dál mou sestru Ariku a jejího manžela i děti, mají-li nějaké. Stýská se mi po nich?"
"Tak proč se nevrátíš, zpěváku?"
Sulien polekaně vyskočil na nohy. Před ním stál vysoký černovlasý muž s temnýma očima a tvrdými rysy ve tváři. Byl oděn do drahé vyšívané tuniky se znakem letícího draka na černém poli přes kroužkovou zbroj. U pasu měl dlouhý meč v překrásně zdobené pochvě, na jehož hlavici se připravoval ke vzletu další kovový drak. I přesto, jak přísně muž vypadal, se na pěvce díval vlídně a přátelsky.
Sulien se hluboce uklonil. "Buď zdráv, pane. Čím ti mohu sloužit?"
Rytíř mu rukou v rukavici naznačil, aby ho následoval. Prošli kolem oltáře a vstoupili do šeré chodby osvětlované řídce několika loučemi v železných koších.
"Jmenuji se Martin McCleland," představil se rytíř. "A ty?"
"Já?" zalapal po dechu pěvec. "Sulien, můj pane."
"Hm," řekl Letící drak, "tak Suliene, co bys tomu řekl, kdyby ses stal mým zbrojnošem?"
"Já? Proč?" zděsil se loutnista, načež si uvědomil svou nezdvořilost a vyhrkl: "Odpusť mi, pane - já?"
"Ne, neomlouvej se," mávl rukou McCleland. "Vysvětlím ti to. Já a můj panoš jsme ráno byli přepadeni v lese nějakými zbojníky a Richard utržil ošklivou ránu. Přenechal jsem ho zde mnichům, protože hned zítra musím pokračovat v cestě a on se dřív jak za dva týdny neuzdraví. Já ale potřebuji někoho, kdo by se mi staral o zbroj a koně, a tys mi tady mezi těmi vetchými starci, žebráky a nemocnými padl do oka. Umíš zacházet s mečem, chlapče?"
Sulien zaváhal. "Trochu."
"Výborně," usmál se rytíř unaveně. "Tak si plácnem?"
Pěvec zkroušeně přikývl a sevřel Martinovu nataženou ruku.
Ráno dostal nové šaty, meč a koně. McCleland měl pod očima temné kruhy a na tváři stín rašících vousů.
"Richard dnes před úsvitem zemřel," řekl ponuře a bez dalšího slova se vyhoupl do sedla a vyrazil tryskem z hlavní brány, která byla za světla vždy otevřena dokořán.

***

Slunce nad jejich hlavami zářilo ostře a studeně. Tichá bílá krajina se třpytila miliony drobounkých jiskérek.
"Kam máš namířeno, můj pane?" zeptal se Sulien po dlouhém mlčení.
Cesta, kterou jeli, se vinula stále na sever, kde se země zvedala do závratné výše Šedých štítů.
"Nikam," odpověděl Martin. "Jsem bludný rytíř. Putuji zemí a pomáhám lidem, kde je mě třeba." Podíval se na svého nového zbrojnoše. "Jsi zklamán?"
"Ó, ne, můj pane," pospíšil si pěvec. "Je pro mne poctou doprovázet tě na tak ušlechtilé a bohulibé cestě."
Martin přikývl a opět upadl do osamělého zamyšlení.
Než dojeli k horám, padla noc a tak sesedlali a rozbili tábor. Vzhledem k tomu, že neměli nic, co by se dalo ukrást, ani nedrželi hlídku.

***

"Říká se, že v horách žijí trpaslíci." Martin poplácal svého chundelatého hnědáka po šíji a přitáhl mu uzdu. Od úst mu stoupaly obláčky páry. "Znáš nějaké písně o jejich pokladech a podzemním labyrintu?"
 Zprava se zvedala obrovská kamenná stěna horského masívu, zatímco na druhé straně stezky byla vidět v hloubce několika set stop tenounká stužka řeky Braa.
Sulien se rozhlédl a popohnal své zvíře po bok Martinovu.
"Co se stalo v údolí, že lidé drží smutek?"
Rytíř k němu otočil hlavu. "Odkud přicházíš, chlapče?" zeptal se. "Cožpak nevíš, že král Roddric umírá?"
Pěvcovi oči se rozšířily zděšením a údivem.
Martin přikývl. "Horká nemoc ho sžírá jak zlý had a žádný z lékařů si neví rady."
"Kdo tedy bude vládnout?" zeptal se Sulien přidušeně.
"Protože král je bezdětný, děditství padá do klína jeho bratranci, vévodovi z La Mawu, Elderovi."
"Znáš jej, pane?"
Martin kývl. "Ano. Za války jsem bojoval v jeho pluku. Je to dobrý vojevůdce, ale přísný a nemilosrdný člověk."
Sulien sklonil hlavu.

***

Bouře přišla rychle a znenadání, jak už tomu v horách bývá. Ukryli se i s koňmi do malé jeskyňky v závětří a vchod zakryli ulámanými větvemi smrků. Najednou byla tma a skučení větru přešlo do strašidelného burácení.
Rozdělali oheň a zachumláni do těžkých cestovních plášťů nastavovali ruce plamenům. Sulien zjistil, že má děravé boty.
"Víš, co je za horami, pane?" zeptal se pěvec.
Martin zakašlal a přitáhl si kožešinový límec ke krku.
"Dál na sever leží Dolina růží a za ní Geioonský les. Na východ je moře a na západ království Dulan. Tam se vydáme."
Sulien na to neřekl nic a začal šťourat klacíkem v ohništi ohraničeném olámanými  krápníky.
Martin znovu zakašlal a opřel se o kamennou stěnu plnou výstupků a hrbolů. Za pár okamžiků upadl do tvrdého spánku, ale Sulien nemohl ještě dlouho usnout.
Ráno se vyčasilo a mohli pokračovat v cestě.

***

Černá věž se tyčila vysoko nad korunami prastarých mohutných dubů, které ji obklopovaly. Mlčenlivým hájem se táhla vyšlapaná úzká cesta.
Martin se opět rozkašlal a zastavil koně. Když se jeho záchvat utišil, seskočil ze sedla a Sulien udělal totéž.
"Ach, pane," vyhrkl, "myslíš, že nás zdejší pán přijme?"
Rytíř byl pobledlý, stíny pod jeho tmavýma očima se ještě prohloubily. Nepatrně se zachvěl a sevřel ruku na jilci meče.
"Pokud je Bůh milostiv," řekl chraplavě.

***

Otevřel jim šeredný hrbatý muž s tváří rozbrázděnou mnoha hlubokými vráskami. Tak nějak si Sulien představoval ďábla.
"Co chcete?" zeptal se a zamračeně si oba poutníky prohlížel.
"Žádám tvého pána o nocleh, mrzáku," řekl chladně rytíř. "Mé jméno je Martin McCleland a toto je můj panoš Sulien. Ohlas nás."
Hrbáč je s úšklebkem vpustil do spodního podlaží věže, do kruhového sálu, z jehož středu se zvedalo točité schodiště, provrtávající se stavbou jako velký červ. Pak pomalu stoupal po schodech, až jim zmizel z očí.

***

"Vítej, pane rytíři," pozdravil pán věže, když vstoupili do prostorné půlkruhové pracovny ve druhém patře. Místnost lemovaly police přetékající knihami, svitky a dalšími předměty. Pod jediným úzkým oknem stál stůl, téměř se ztrácející pod záplavou dalších knih a lejster. Za ním seděl muž s prošedivělými vlasy, které se mu vlnily vzadu přes šíji a vpředu je měl nakrátko přistřižené po cizokrajném způsobu. Jeho tvář neprozrazovala věk, jen z ní bylo patrné, že mládí už má nenávratně za sebou. Z jemně stavěné kostnaté tváře vyzařovalo něco, co jí dodávalo lehce melancholického vzhledu učených mužů a prozrazovalo jiné předky, než měli zdejší lidé. Když vstal, viděli, že je velice štíhlý, spíš vychrtlý a nepříliš vysoký. Měl na sobě jednoduchý černý šat, avšak z viditelně drahé látky, při okrajích rukávů a v podolku vyšívaný stříbrnými nitěmi.
"Tvá návštěva mne velice těší," dodal s téměř neznatelným a lehce zkřiveným úsměvem. "Málokdy sem někdo zabloudí, a když, stejně dlouho nepobude." Přešel až k nim a podal Martinovi ruku. "Jmenuji se Maldrake. Chovejte se zde jako doma." Rozmáchlým gestem přivolal hrbatého sluhu. "Jistě jste unavení a promrzlí. Qogh vás zavede do pokoje pro hosty, kde si můžete odpočinout. Večeře se bude podávat o západu slunce, buďte tedy připraveni."

***

Martin uchopil číši a vstal. Zvedl pohár do výše. "Připíjím na půvab a krásu tvé paní, pane Maldrakeu!" Dvorně se svým hostitelům uklonil.
Maldrake se potěšeně usmál a upřel své světlé, téměř bezbarvé oči na mladou rusovlasou ženu sedící po jeho boku v čele dlouhého stolu, obloženého množstvím vybraného jídla na stříbrných podnosech.
Ona však od něj odvrátil hlavu a Sulien spatřil potůčky slz, které se jí klikatily po lících.
Martin se posadil. "Pročpak je tvá krásná paní tak smutná?"
Maldrake vzal dívku za ruku a ta se k němu opět otočila. Hřbetem ruky jí osušil tváře.
"Není smutná. Jen se jí občas zasteskne po domově - ale tak už to chodí, když se děvče jednou provdá."
Martin dopil a udeřil dnem poháru o stůl.
"Můj panoš je slavným trubadúrem. Dovol, paní, aby ti zahrál. Přál bych si, abys byla šťastná."
Sulien si rychle nacpal do pusy několik brambor a pak vstal a uchopil loutnu položenou na vykládaném stolku. Zkusmo hrábl do strun a místností se vznesla jemná krátká melodie.
"Co by sis přála zahrát, má paní?" zeptal se s úklonou rytíř.
Dívka mlčela a Maldrake se znovu dotkl její tváře. "Zahraj něco veselého, pěvče. Ať se usměje? Alespoň jednou." Sevřel prsty v pěst tak křečovitě, až mu v nich zapraskalo a stáhl ruku zpět. "Tak hrej!" šlehl po Sulienovi jiskřícíma očima.

***

Nemusela říkat jediné slovo. Mohla si být třeba němá, její oči prozradily Martinovi všechno.
Jako by Bůh vyslyšel jeho horoucná přání, seslal na zem další bouři, která trvala několik dní?

***

"Prozraď mi, pane, cože tu žiješ tak sám, tak daleko od lidí?" zeptal se Martin jednoho večera, kdy opět všichni seděli v sále u velkého stolu a za doprovodu Sulienovy příjemné hudby, si dopřávali dobrého vína a jídla.
Maldrake si otíral ruce do ubrousku a upřel na rytíře podivný pronikavý pohled přivřených očí, z kterého Suliena polilo horko. Ustal v hraní a zkroušeně pohlédl na svého pána.
Martin rozpačitě poposedl.
Po nekonečně dlouhé minutě se Maldrake usmál tím svým křivým a neupřímným úsměvem. "Někdy," řekl, berouc dívčinu ruku opět do své, "když už je člověk unaven hloupostí a jednoduchostí prostého světa, hledá v osamění cestu k vlastní svobodě a vědění. Pak si může být třeba tisíckrát sám a přeci? přeci má něco, co jiní tak marně hledají a třeba až do smrti nenajdou."
"Mluvíš v hádankách, pane," řekl Martin.
"Mluvím tak, jak uznám za vhodné. Toto je má věž a můj pozemek.  Celé Šedé štíty, od průsmyku až po pahorky na severu, jsou mé."
"Nikdy jsem o tobě, pane, neslyšel," zamračil se Martin. "O těchto horách se povídá jen to, že jsou zakleté a jejich podzemí obývají trpaslíci. To je vše."
Maldrake přikývl. "Je. Lidé rádi zapomínají. Ale to nic nemění na tom, že mi to tu patří, už po celé věky."
"Mluvíš podivně, pane," sklonil hlavu Martin. "Ale jsi laskavý a štědrý a já ti znovu děkuji za tvé pohostinství." Vzhlédl a očima se dotkl dívčiny smutné, pobledlé tváře. "Ať tebe a tvou paní chrání všichni andělé."

***

"Vstávej!" zasykl rytíř, když za dveřmi konečně přestalo být slyšet Qoghovy šouravé kroky, a zatřásl Sulienovi ramenem.
Za okny stála neprostupná tma a měsíc bylo za potrhanými mraky sotva vidět. Bouře odešla už před hodinou.
Pěvec se rozespale posadil a Martin mu do náruče vrazil klubko šatů a pás s mečem.
"Dnes v noci uprchnem."
Sulien vyvalil oči. "Proč, můj pane?"
"Chci odvést paní s sebou a zbavit ji tohoto hrozného života v pustině."
"Je přeci vdaná," vydechl Sulien ohromeně.
"Nemluv a dělej!" postrčil ho rytíř a tiše přeběhl ke dveřím.

***

Trvalo ještě velice dlouho, než světlo plazící se škvírou pode dveřmi pracovny zhaslo a pán věže se odebral ke spánku. Šel pomalu ke schodišti, držíc v ruce trojramenný svícen a Martin se neslyšně plížil za ním. Rána kovovým jílcem stačila, aby se Maldrake sesul bezvládně k zemi. Svícen, který vypadl z jeho ruky, zazvonil o kamennou podlahu.
Rytíř vzal jednu ze svíček a ostatní nechal skomírat v kaluži vylitého vosku. Naznačil Sulienovi, aby u  omráčeného muže zůstal a hodil mu provaz, který nosil uvázaný kolem pasu.
Pěvec přiklekl k tělu a svázal Maldrakeovi ruce a nohy.
"Hlídej!" rozkázal šeptem Martin a rozeběhl se po schodech nahoru.

***

"Uhni mi z cesty, obludo!"
Qogh cosi nesrozumitelného zařičel v odpověď a vrhl se na ozbrojeného Martina holýma rukama. Skončil s mečem v žaludku.
"Rychle!" rytíř vykopl dveře a dovnitř se skučením vletěl studený vítr nesoucí stovky drobných sněhových vloček. "Veď nás ke stáji, paní!"
"Není tu žádná stáj. To, co jsme poslední dny jedli, bylo maso z vašich koní."
Martin se na ni překvapeně podíval. "Ty mluvíš?"
Přikývla. "Zakázal mi to, ale teď už nejsem v jeho moci? Rychle! Utíkejte! Není z těch, co se vzdávají snadno!"

***

Dusot kopyt zaslechli krátce potom, co se dostali pod úroveň náhorní plošiny.
Martin sevřel dívčinu dlaň a táhl ji ke skalám, jejichž temné obrysy na jen o málo světlejším pozadí noční oblohy, se rýsovaly napravo. Sulien zakopl a upadl tváří do sněhu. Když se zvedal, prohnal se kolem něj jezdec na černém koni a bičem jej srazil zpátky na zem.
Rytíř si stoupl před Maldrakeovu ženu a s neochvějným klidem zkušeného válečníka zaujal obrannou pozici.
"Pěkně se mi odvděčuješ za mou pohostinnost, rytíři!" vykřikl Maldrake. Neměl u sebe kromě biče žádnou zbraň. "Vrať, co mi patří, a nechám tě odejít!"
"Ne!" máchl proti němu Martin mečem. "Táhni si zpátky do té svojí plesnivé věže! Ona už s tebou nechce dál žít!"
Maldrake se podíval za rytířova ramena. "Ariano."
Dívka se k němu rozeběhla, ale Martin ji volnou rukou chytil a přitáhl k sobě.
"Pusť!" snažila se mu vysmeknout. "Odejdi, dokud můžeš, rytíři! Na jeho temné čáry se svým mečem nestačíš. Zachraň se!"
"Nebojím se ho," procedil Martin skrz zuby.
Maldrake se pobaveně zasmál. "Jsi blázen, rytíři!" Seskočil ze sedla. Martin odstrčil dívku stranou a pevně se rozkročil, zbraň připravenou k úderu.
Čaroděj zasunul bič za široký, stříbrem pobitý opasek a s křivým úsměvem vykročil proti Martinovi. Zastavil až když se hrot meče dotýkal jeho hrudi.
"Aldahare! Allasaxi!" zvolal. "Mý Černí ptáci, zjevte se!"
Temnou nocí se rozlehl pleskot křídel a děsivé skřeky.
Martin čaroděje bez zaváhání probodl. Maldrake zaklonil hlavu a pustinou se rozlehl jeho zběsilý smích. Aniž by z rány v jeho prsou unikla jediná kapka krve, zaťal prsty do Martinovy tuniky. Látka ani zbroj pod ní mu nekladly žádný odpor a jeho nehty se zaryly hluboko do rytířova masa.
Martin vykřikl hrůzou i bolestí a marně se od sebe pokusil Maldrakea odhodit. V tu chvíli za čarodějovými zády zabořili do sněhu své spáry příšerní okřídlení tvorové s lesknoucíma se očima, černí jako sama noc.
"Kdo jsi?" Martinovi se ze rtů vylil proužek krve. "Démon nebo sám ďábel?"
Mág přivřel oči a jeho úsměv se ještě rozšířil. Prsty zpřelámal rytířovy hrudní kosti a Martin zmučeně zaúpěl. Pak sevřel v dlani jeho srdce a rozdrtil je.

***

"Za drzost tvého pána tě čeká smrt, komediante." Čaroděj vztáhl k Sulienovi zkrvavenou ruku, ale pak se od něj odvrátil a poklekl do bílé zimní přikrývky. Vzal Arianu choulící se zděšeně na zemi kolem ramen a pomohl jí vstát. Něžně ji políbil na tvář.
Sulien se ve spárech netvorů zazmítal.
"Smiluj se nade mnou, pane, prosímtě. Nic jsem ti neudělal!"
Čaroděj k němu otočil hlavu. "Chtěli jste mi ukrát to nejcennější, co mám, a ty říkáš, žes nic neudělal? Vemte si ho!"
Černí ptáci se vznesli do vzduchu, drásajíc Sulienovy paže.
"Smiluj se, pane!!"
Mág k němu vzhlédl. "Nikdo se nepostaví mé vůli a nikdo se mi nebude protivit. Nikdo!"

***

"Probůzí sa!"
Sulienovi hučelo v hlavě a když po dlouhé době otevřel oči, viděl jen rozmazaně. Cítil ostrou naléhavou bolest v pravé noze, levou naopak necítil vůbec.
Několikrát naprázdno polkl vyprahlým hrdlem a pokusil se posadit. Něčí ruce ho jemně zatlačily zpět.
"Lahaj, chlapče," ozval se hluboký mužský hlas.
"Kde to jsem? Co se to se mnou stalo??"
"Seš v říši trpaslíků aj v bezpečí." Hrubá mozolnatá ruka ho pohladila po zpocených vlasech. "Uzdravíš sa."

***

Za několik dní už mohl Sulien chodit, ale jen s holí, kterou mu trpaslíci vyrobili. Potuloval se chodbami jejich podzemního království a nabíral novou sílu.
Bakaris chodil všude s ním, ale ostatní trpaslíci se mu spíš vyhýbali. Vždy jen zabručeli něco na pozdrav a rychle se vypařili. S lidmi nikdy neudržovali dobré vztahy.
"Prozradíš mi už konečně, jak jsem se tady ocitl?" zeptal se Sulien, když seděli v Bakarisově kamenném domku nad večerní polévkou a trpaslíkova vousatá žena klimbala na stoličce u krbu.
"Proč to chceš věďát? Radějc by ses mňal ptát, jak mňa zaplatíš za moju dobrotu?" Trpaslík se na chlapce přátelsky usmál. Nechtěl se s ním o tom bavit.
Sulien odstrčil prázdný talíř a zadumaně si podepřel bradu dlaní. "Musím pomstít Martinovu smrt a zachránit paní Arianu z čarodějových kouzel. Je krásná  a nešťastná?"
"Hlůpý fakane!" Bakaris udeřil pěstí do stolu. Trpaslice se probudila a zaraženě na svého muže a toho kulhavého chlapce hleděla. "Proto sme neriskovali životy, aby ses tam vráťál a nechál sa zabiť! Nevďačný usoplenče! Zhlédl ses v rytířských bájích? Nemáš na sobě ani uncu svalů a v hlavě sa ti prohání meluzína. Zmizaj mňa z očí!"

***

Vstoupil do jejího pokoje v tu samou dobu jako vstupoval každý den, už po tři roky. Ariana seděla na tvrdé vyřezávané židli a ztuhla jako vždycky, když ji políbil na krk, sevřel její ruku ve své a poklekl před ní na zem.
"Moje milovaná," řekl tiše a zvedl k ní ledově modré oči, ztýrané citem, kterého ani jeho tvrdé srdce nebylo ušetřeno. "Další den uplynul. Jaká je tvá odpověď?"
Odvrátila od něj tvář.

***

"Odcházíš?" Bakaris zastoupil Sulienovi cestu. "Nevíš, kudyma sa dostaneš nahorů."
"To je jedno. Budu hledat tak dlouho, dokud východ nenajdu, když jsi tak tvrdohlavý a nechceš mi jej ukázat. A teď ustup, spěchám."
Bakaris si jeho výzvy nevšímal. "Co chceš robit?"
"Ještě nevím, ale nic ti do toho není. Vrať se do svého dolu a třeba se udav zlatem, když mi nechceš pomoci."
Trpaslík se zamračil a ustoupil stranou.
"Di si!" zavolal zlostně za odcházejícím Sulienem. "Ale až ťa černokněžník zabije, tak za mnů nelez, abysom ťa tahál z bryndy!"

***

Dohnal ho za městem, v nízké stoupající chodbě.
"Cože jsi tak rychle změnil názor?" Sulien se na něj ani nepodíval. "Zhlédl ses v rytířských bájích?"
"Ztichni, ty hlůpé ludské mládě! Ideš špatno. Východ je na druhej straně."

***

Na kraj padla tma a Sulien se roztřásl zimou. Trpaslík mu beze slova hodil svou přikrývku a přiložil do ohně. Byli od věže jen asi šest mil.
"Povdaj mňa něco o svojim pánovi, Suliene."
Pěvec stáhl bolestně tvář. "Znal jse ho jenom krátce, ale byl to dobrý a čestný muž. Bojoval ve válce s Nogumy a pomáhal lidem." Do očí mu vyhrkly slzy. "Moje sestra vždycky říkala, že rytíři jsou hrubí a bezcitní, ale teď už vím, že neměla pravdu."
"Tvoj Martin bol světlá vyjůmka," zahučel Bakaris a znovu přihodil do ohně hrst větví. Pak sáhl do mošny a vytáhl placatou láhev ohotanou kožešinami. Mocně si z ní přihnul a nabídl i chlapci. Sulien zavrtěl hlavou.
"Co víš o tom mágovi?" zeptal se roztřeseně a rukávem si otřel slzy. Obličej mu od sálavého horka plamenů jen hořel, zato záda už měl ztuhlá chladem.
Trpaslík schoval láhev a zamyšleně se na Suliena podíval.
"Povdá sa, že před mnoha a mnoha letmi zabil svojho učitela, ktorý ve věži žil před ňím, a získal tak velků moc. Ovládl celé hory a svoju sílu ukryl do drahokamu pod věžů, tož ho žádny nedokáža zabiť."
"Před mnoha lety? Není přece tak starý?" řekl pochybovačně Sulien.
"Ešťa starší," mávl trpaslík rukou. "Je to čaroděj. Tuhle pověst slyšál moj otec od svojho otce a henen zas od svojho. A trpaslíci žijů dlůho, chlapče."
"Co budeme dělat?"
Bakaris zvedl zarostlou bradu do výšky a zamračil se. "Co budeme moci."

***

Maldrake rozvinul svitek a přečetl, co na něm bylo napsáno. Muří nožky na pergamenu se vzňaly zeleným světlem a z pentagramu nakresleného na podlaze pracovny se začal zvedat stejně nazelenalý dým.
"Proč mě opět voláš, učni?" ozval se z prázdnot říše mrtvých starý unavený hlas.
Maldrake se pousmál. "Už nejsem tvůj učeň. Jsem mistr. Mistr vyšší magie, ty starý břídile. Ukaž se!"
V dýmu se objevil slabý průsvitný obraz bělovlasého starce. Díval se na Maldraka se směsí zlosti, smutku a soucitu.
"Když jsi tak moudrý, Darone, proč mě voláš, proč si stále žádáš mé rady? Poraď si jednou sám."
"Mlč!" zaťal Maldrake pěsti. "Jsi v mé moci, můj otrok! Budeš mi sloužit až do konce věků, jestli budu chtít!"
Přízrak s povzdechem sklonil hlavu.
Čaroděj se trochu uklidnil a křečovitě rozevřel dlaně, načež ruce spojil a vztáhl je ke svému dávnému učiteli jako modlící se ke kříži.
"Poraď mi, co mám dělat, aby mě milovala," zvolal přidušeně, tvář staženou touhou a neukojeným chtíčem.
Stařec se zlomyslně ušklíbl. "Pusť ji a možná ti odpustí."
"Ale já ji miluji. Zemřel bych ještě ten den, kdy by mě opustila?"
"To si jenom namlouváš."
Maldrake zlostně stiskl rty a opět zaťal pěsti.
"Nejsi tu proto, aby ses mi vysmíval! Konej svou povinnost!"
"Odpověď přeci znáš sám, učedníku. Dej jí vypít nápoj lásky a už nikdy se od tebe neodvrátí."
"Ale já chci, aby mě milovala sama, bez kouzel a elixírů."
Přízrak se začal ztrácet a blednout. "Potom ti nemohu pomoci," ozvalo se ještě do ticha.

***

Trpaslík se sehnul a začal rozhrnovat sníh.
Sulien si nad něj stoupl a chvíli ho pozoroval. "Co to děláš?" zeptal se, když Bakaris skončil a odkryl několik placatých balvanů, které se pod závějí skrývaly.
"Tudyma vede dalšá cesta do podzemí. Je to starý vchod, už sa dávno neužívá." Trpaslík se zapřel do kamene, ten za chvíli povolil a odkryl černou jámu.
Pěvec o dva kroky couvl.
"Myslel jsem, že mi pomůžeš?"
Trpaslík se na něj zhnuseně podíval.
"A co robim? Hlůpé ludské mládě!" ulevil si. "Prosťa sa prokopáme, chápeš? Nebo si snád mysláš, že nám čaroďáj otevře dvéře a pozve nás ku krbu? Padaj dolů a nekecáj, hyn budeš lutovať, že sme ťa tým potvorám nenecháli k večeři."

***

Tentokrát ji políbil přímo na rty a místo aby před ní klekl, rovnou ji objal a přitiskl k sobě. Cítila, jak divoce mu bije srdce. Pokusila se mu vzepřít, avšak zrovna tak se mohla pokoušet odsunout horu.
"Ach, moje milovaná?" Měl podivně zastřený hlas.
Trvalo velice dlouho, než se odhodlal znovu promluvit.

***

Kamenná zeď se vysypala na zem a do tunelu, který trpaslík vyhloubil, se vylilo jasné bílé světlo.
Sulien se otvorem vsoukal dovnitř a už nečekal až Bakaris udělá větší díru, aby se mohl také protáhnout.
Uprostřed krypty bylo okrouhlé jezírko a nad ním se ve výšce pěti stop vznášel krvavě rudý kámen, v němž pravidelně a tupě pulzovala temnota.
Už už po něm natahoval ruku, když ho trpaslík zadržel.
"Ne! Určiťa ho chrání nějakým kůzlem."
Než mu v tom Sulien stačil zabránit, zavřel kolem kamene dlaň a vyrval ho z magického pole. Kůže na ruce se mu začala škvařit a černat. Se zaklením kámen upustil na zem a uskočil od něj.

***

Maldrake náhle vykřikl a odhodil od sebe dívku tak prudce, až narazila do zdi. Klesl na kolena a vzepřel se na dlaních. Dlouho měl hlavu skloněnou a chvěl se jako v agonii.
Ariana se k němu nejistě přiblížila a shýbla se, aby mu pomohla.
"Co je ti, pane?" Zatřásla s ním jemně. "Co se stalo?"
"Můj? můj kámen? Moje srdce. Někdo se dotkl mého? srdce."
Z nosu se mu spustila krev a kapala na podlahu.

***

Dveře se rozletěly a hlučně narazily do zárubně.
Sulien zděšeně couvl, ale trpaslík zůstal stát na místě a vytrhl od opasku svou válečnou sekeru.
"Levno nás nedostaneš, čarodějnickej," zavrčel. "Esli vůbec."
Vtom se za Maldrakem objevila Ariana. Měla zarudlé, uplakané oči a ztrhanou tvář, vypadala spíš jako přízrak ze strašidelných povídaček.
Čaroděj na nejistých nohou vykročil jejich směrem.
"Co chcete?" vyštěkl nenávistně. "Vraťte mi můj kámen a dám vám, co budete chtít."
Bakaris zůžil oči. "Lžeš!" Sehnul se a znovu sevřel drahokam v dlani. Maldrake zakolísal.
"Nevěřám ti," pokračoval nevzrušeně trpaslík, jako by necítil žár, který mu spaloval ruku, zato Sulienovi se z toho zápachu zvedl žaludek.
Mág se roztřásl a natáhl k Bakarisovi paži. "Dej mi ho," řekl slabě. "Nechám vás jít? všechny? Jen mi ho dej. Prosím."
"Necháš nás jít?" zeptal se Bakaris střízlivě. "Ne, máš smolu, čarodějnickej. Já ti nevěřim." Pozvedl sekeru ke smrtící ráně, ale Maldrake uskočil dozadu, tatam byla slabost, kterou zjevně jen předstíral. S nelidskou rychlostí se vrhl na trpaslíka a povalil ho na zem. Bakaris pevně stiskl kámen a práskl jím o podlahu.

Maldrake se s křečovitým záchvěvem odporoučel do bezvědomí. Jeho hlava těžce udeřila o zem. Bakaris na nic nečekal a okovanou podrážkou rozdrtil rubín na prach.
Nehybně ležící tělo začalo rychle stárnout, dokud kůže na něm nezhnědla a nerozpadla se na prach jako všechno ostatní včetně kostí. Kryptou zavál studený průvan z prokopané chodby a rozehnal to, co po Maldrakeovi zůstalo, do všech stran.
Sulien se snažil nemyslet na to, jak je mu z toho všeho špatně a rozeběhl se ke dveřím, kde stála Ariana.
"Jsi v pořádku, má paní?" zeptal se.
Dívka nepatrně kývla a upřela na něj smaragdové oči. "Neměl ses vracet," řekla smutně.
Nechápavě se na ni podíval. "Proč? Teď jsi volná. Copak tě to netěší?"
Odvrátila od něj hlavu.
"On by mě býval pustil."