Sebevraždy s.r.o.

"Za pět minut sem u vás, tak tam čekejte!"zařvu vztekle do sluchátka a praštim s telefonem.Ježiši Kriste!Když se někdo chce zasebevraždit, prosim, ale ať mě do toho netahá.Bože já mám hlad,chce se mi spát a vůbec...Už mi není ani 20 ani 30,abych dál kutila tenhle job. a vypomáhala lidem s jejich odchodem do jinejch světů a s cestou na věčnost...Nicméně povinnost je povinnost a když si někdo vybere povolání nájemného pomocníka sebevražd nemůže si moc stěžovat.Já si tenhle job vybrala jako hodně mladá a teď ho kutim skoro už 20 let.Jo mimochodem...jmenuju se Anetta Holakowská, jestli sem se ještě nepředstavila...

Když sem o dvě minuty pozdějc vypadla z domova,měla sem s sebou standartní výbavu včech pomocníků sebevražd.To znamená:silný anestetikum, stetoskop abych zkontrolovala jestli mi dotyčnej náhodou nežije, injekci a pár odchodunápomocnejch roztoků, který lidem usnadní jejich cestu přes Styx.Jo a pro zvlášť těžko zabitelný případy ještě šikovnej nožík MADE IN BERN.

Kdysi sem s sebou nosila taky provaz, žiletky a speciální plynovou troubu pro fajnšmekry, ale časem jsme ve společnosti Sebevraždy s.r.o. najeli na modernizaci a tak tyto jistě přitažlivé způsoby  odchodů na věčnost ustoupily do pozadí.Někdy mě to dost mrzí.Mám doma krásnej model gilotiny ještě z dob francouzský revoluce.Ta současná technika mi ale nic neřiká,je to takový neosobní,odtažitý a vůbec.Asi s tim brzo praštim.Problém je ale v tom.že nic jinýho dělat neumím.

Tak.Bylo 17.00 když jsem dorazila na místo.Ulice x, ve městě y a čtvrti z.Víc vám říct nemůžu.Chápejte, ochrana osobních dat.

Chlápek co mě poštěl dál vypadal celkem čile a rozhodně ne jako člověk, kterej se rozhodl skončit se životem.Jenže zdání někdy klame, to se mi stalo už hodněkrát.Chlápek se se mnou vybavoval, ale ani slove se nezmínil o tom,kvůli čemu si mě pozval.Začínám být lehce netrpělivá, a do řeči mu neskáču. On se k tomu prokecá sám. No hurá! Slyším něco o tom, že to provedeme v koupelně. Zapínám tedy pozornost a následuju chlápka do koupelny. Silný stěny, žádný kožešinový rohožky nebo tak něco. . . prostě pohoda. Čistá až sterilní místnost. Všude to tu voní mejdlem. . . NAJEDNOU ALE VĚCI DOSTANOU DIVNEJ ZVRAT. Ten člověk zkroutí moji 55-tikilovou schránku o dřevěnou skřiňku a chytne mi ruce za zády. ,,Ty svině", zasyčí mi do ucha tak blízko až se mi otře o ucho jeho teplej dech,,tys ho zabila!" ,,Koho?", vyžbleptnu zblble, protože pomoc při odchodu ze života je můj denní chléb. ,,Bráchu.", doplní mě a zní to, jako když dupnete chřestýšovi na vocas. ,,Asi si mě objednal, ne?" snažím se zachovat si úroveň a klidnej hlas, ale ruce mě začínaj nesnesitelně bolet. Počkej ty hajzle až mě pustíš a budeš chtít, abych pomohla s odchodem ze života tobě, pěkně ti to prodloužim. To mi věř. Ale chlápek mě zřejmě jen tak pustit nehodlá. ,,Nevobjednal, ty mrcho, nevobjednal. To nebyl on, kdo tě zavolal, to byl jeho konkurent z firmy. Atys ho přesto zabila, ačkoli ječel hrůzou. Bylas blbá, nebo co?"

       Chlápek si dá pauzu a snaží se popadnout dech. Najednou mu ve vobličeji zahraje podivnej úsměv a já vidím, jak sahá do mého příručního kufříku s ampulema. Jednu z nich odlomí a nasaje do injekce. Poslední co vidím je, jak se ke mně blíží jehla...