Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seCo je ti,princezno? zeptala sem se.
Autor
Elead
Co je ti,princezno? zeptala sem se.
Ležely sme vedle sebe nahý v trávě a stébla nás lechtala snad úplně všude. Po celým těle ti vyrazili drobounký kapičky potu a stékaly do stružky mezi ňadry. Jako kdyby tě ochutnávaly.Usmívala ses. Jen tak slabě.Snad to ani nebyl úsměv, spíš blažený výraz klidu, míru a štěstí.Měla sem pocit, že tě pozoruju už celý hodiny.Slušelo ti to. Můj bože,tak strašně ti to slušelo.Zavřela sem oči ve snaze uniknout před dravými paprsky slunce. A možná taky před tvou oslnivou krásou.“Dany?“ šeptla sem téměř neslyšně. Malinko ses nadzvedla na lokti a položila ma ukazováček na rty:“Pšš…“
Tolik otázek! Měla esm jich plnou hlavu! Snažily se dostat ven přes hradby rtů. Potřebovala sem se zeptat na tolik věcí. I přes tvou prosbu sem chtěla pokračovat, ale tys jediným polibkem umlčela celej dosavadní vesmír. Myslím, že se v tu chvíli zastavilo srdce. Nemohla sem dýchat. Nemohla sem myslet. Nedokázala sem se ani hnout. A najednou sem si uvědomila, že ti ten polibek oplácím. A nejen to, Ruce sem měla uvězněné v tvých vlasech. Vyděsilo mě to. A ty sis toho všimla.
„Naty,stačí jediný slovo a přestanu.“
Dívala ses na mě úplně jinak než kdykoli předtím…V tvých očích nebylo jen přátelství. Byla to … láska?Snad.Tak strašně sem nikdy netoužila obejmout žádnýho kluka, jako teď tebe. A taky sem se toho nikdy předtím tolik nebála. Vyhrkly mi slzy. Tys mi je rozmazávala konečky prstů a sušila svými rty.
„Chci,“ šeptla sem. „Tak strašně chci…“
Tvůj úsměv byl příslibem lásky a něhy.
Když sme později ležely vedle sebe nahý v trávě a stébla nás lechtala snad úplně všude, obě sme věděly svý, ale co kdyby…