Když jsem byl ještě docela malý kluk, měl jsem velké sny o tom, jak jednou budu popelářem, hasičem nebo policajtem, a jako snad každý můj vrstevník jsem si představoval, že budu létat ke hvězdám. Bylo to v době, kdy první automaty brázdily prostor daleko za Sluneční soustavou a kdy byly vyslovovány smělé plány na osídlení okolních planet a měsíců. Nebýt oné tragické události, nejspíš bych se do vesmíru nikdy nepodíval.

     Je to už dlouho, co teplota světových oceánů stoupla na úroveň, kdy život v nich začal být prakticky nemožný. Moře se doslova vypařovala před očima a po těch mělčích brzy zůstaly jen lesknoucí se solné pánve. Pouště pomalu pohřbívaly celá města a vytlačovaly vše živé. Čím to bylo? Snad zvýšenou sopečnou činností, možná vyšší aktivitou Slunce, ale jistě na tom měl svůj podíl i člověk. Začalo to už od samého počátku, co objevil oheň, osvojil si zemědělství, nechal se ovládnout průmyslem a stal se tím samozvaným pánem tvorstva.

     Bezohledným drancováním nerostného bohatství zničil přírodu, se kterou měl žít v dokonalé harmonii. Po vykácení deštných pralesů a vlivem dlouhodobého skleníkového efektu už Země nebyla schopna čelit teplu přicházejícímu od Slunce a z vlastních hlubin. Kdysi za dávných časů se říkávalo, že naše planeta žije a nyní je zřejmé, že umírá.

   Na oběžné dráze kolem Země se shromáždilo několik skupinek lodí ve vesmíru již bezvýznamného živočišného druhu, který za bezmála 3 miliony let své existence dokázal zničit svoji rodnou planetu.

     Lodě, původně projektované pro kolonizaci Marsu, se staly jedinou šancí na záchranu lidstva. Jejich jednotlivé části byly vyneseny ze Země pomocí zastaralých, leč výkonných raket Saturn 5 a  sestaveny na oběžné dráze poblíž původně vojenské vesmírné stanice evropských vesmírných sil UESF. Zítra se každá skupina lodí vydá jiným směrem vstříc svému osudu. Lidstvo se stane kočovným národem hledajícím vhodný svět pro osídlení. Ach ano, z lidstva se stal konečně jeden národ bez válek a větších sporů, ale za jakou cenu? Zanechá za sebou kdysi nádhernou modrou planetu, dnes však již žlutě pustou s bílými stopami solných pánví, jež zbyly po dříve hojných mořích. A když se přece podaří aspoň jedné skupině dostat ke svému cíli a kolonizovat dnes již vytipovaný svět, upřímně si myslím, že se časem najde dost záminek k válkám a vše začne nanovo.

     Probudily mě sirény s následným hlášením o startu našich lodí, pospíšil jsem si proto na vyhlídkovou palubu, abych naposledy spatřil svůj domov, který navždy opouštím. Zrovna jsme přelétali nad jihoamerickou deskou, kde už týden chrlila lávu jedna z obrovských sopek. Erupce byla vidět dokonce i přes velmi hustou atmosféru, která vznikla výparem oceánů.

     Po chvíli se zažehl atomový pohon a my jsme byli na nejlepší cestě překročit 18 kilometrů za sekundu, což je dostatečná rychlost pro únik z gravitačního pole Slunce. Náhle mě přepadla strašná myšlenka, totiž že se nedožiji ani chvíle, kdy opustíme Sluneční soustavu. Nemůžeme se jen tak zmrazit, protože naše hibernační technologie není na takové úrovni jako v science fiction. Naštěstí mě v duševní rovnováze drží vědomí, že patřím k tomu nepatrnému zlomku lidí, co se ze Země zachránilo, i když pomyšlení na to, co teď prožívají poslední přeživší tam dole, vám na klidu zrovna nepřidá.

     Náplní našich životů teď bude pěstování potravin, údržba lodi a výchova nových generací, které budou pokračovat v cestě k přežití. Samozřejmě zbude spousta času na rozvoj kultury a odpočinek. V naší skupině jsou tři středně velké lodi asi po 500 uprchlících, šest menších lodí technické podpory a čtyři velké zásobovací. Na zásobovacích lodích se pěstují veškeré zemědělské produkty a recykluje se na nich voda.

      Naším cílem je Y ANDROMEDA. Planetární soustava se třemi plynnými obry, kolem kterých obíhají měsíce přibližně o velikosti Země. Vědci pomocí pozemských detektorů zjistili, že minimálně na jednom z nich se vyskytují moře složená z tekuté H₂O, což je základní předpoklad pro život.

     Pořád přemýšlím o tom, proč jsme neosídlili Měsíc nebo Mars. Snad proto, že život na nich se ukázal z dlouhodobějšího hlediska nemožný, ale pořád je to méně riskantní než se plahočit celým vesmírem se sebelepší lodí. Kosmický program se kvůli světovým válkám málem zastavil. Nebyly peníze na lunární základnu se stálou posádkou, natož pak na stálou základnu na Marsu. Lidé se podívali na Mars pouze jednou a když tam nenašli žádné marťany, politici rozhodli, že další cesty jsou oknem vyhozené peníze.

     A náhle přišla nákladná válka, při které byly vytěženy a zčásti vypáleny všechny americké deštné pralesy. Otráveny byly 3/4 pitných zdrojů a pak to šlo se Zemí rychle z kopce. Rozpad potravních řetězců, dezertifikace a hladomor. Po zvýšení teplot moří nejdříve kompletně pomřel citlivý plankton a zanedlouho byla moře bez života. Po roztání posledních polárních zásob ledu nejdříve moře prudce stoupla a vlila se do rozsáhlých nížin ve vnitrozemí. To přesolilo půdu a po opadnutí vody už tam jen máloco vyrostlo. Po dalším růstu teploty se však voda v oceánech začala pozvolna vypařovat, až většina její vody uvízla v dnes již husté atmosféře, která se vyskytuje například na Venuši.

     Téměř po dvou měsících nastává první událost hodná zmínky. Spojení lodí, při kterých se částečně mění složení posádek, aby se lidé nedívali celou dobu do stejných tváří a nelezli si při tom navzájem na nervy. Personál se střídá i na zásobovacích lodích a potraviny na nich vyprodukované plní již poloprázdné sklady ostatních plavidel. Tato výměna bude dále probíhat každé tři měsíce. Doba sklizně se při nekonečném putování vesmírem zanedlouho stala toužebně očekávaným, téměř pohanským rituálem.

 

Soukromý deník, záznam 453#9X07

     Nacházíme se daleko v mezihvězdném prostoru, tři lidské generace po startu. Na naší dlouhé cestě jsme ztratili už čtyři lodě technické podpory a co je horší i dvě zásobovací. Už téměř rok je strava na příděly. Včera se stala tragédie, která vše změní. Na jedné, ze středně velkých lodí s asi 500 lidmi na palubě, vypukl obrovský požár po dopadu malého kosmického tělesa do reaktorové části. V několika okamžicích se zhroutil trup a záď lodi se odtrhla. Při tom unikl skoro všechen vzduch a loď začala nekontrolovatelně rotovat, což znemožnilo veškeré záchranné práce. Nikdo nepřežil. Mohlo se skončit s příděly potravin…

 

Soukromý deník, záznam 455#27X11

     Pět lidských generací po startu na naše loďstvo začala působit obrovská gravitační síla neznámého původu. Až po pár týdnech jsme rozpoznali její zdroj. Právě jsme prolétali poblíž masivní rentgenové dvojhvězdy tvořené modrým veleobrem, z nějž hmota proudila do plynného prstence v okolí neviditelné druhé složky. Konečně se potvrdila, ve vědeckých kruzích, tolik diskutovaná existence černé díry, nyní však noční můry našeho kapitána. Požírala obrovské kusy hmoty, pohlcovala světlo a  nyní se chystala spolknout i nás. V její blízkosti jsme začali pociťovat časové anomálie. Byly dokonce hlášeny četné případy ze zásobovací lodi, kde rostliny rostly a hynuly před očima nebo kdy jeden člen posádky opakoval tutéž větu „půl hodiny“ a vůbec nevnímal své okolí. Na únik z gravitačního pole černé díry jsme neměli, jak potvrdil počítač, dost prostředků, zbývalo jen pokusit se o řízený průlet, nebo zemřít. Podle jedné bláznivé vědecké teorie je černá díra jakýsi časoprostorový tunel sestávající z konce a počátku. Nepochybně se schylovalo k našemu konci. Chystaly se nás roztrhat gravitační síly obludných rozměrů. Ještě měsíce jsme se pomalu přibližovali k horizontu události - k místu, ze kterého již není návratu.

     Následně jsme zažili něco neuvěřitelného. Nejprve jsme zestárli, umřeli, naše lodě zkorodovaly a rozpadly se v prach. Nastalo krátké úzkostlivé ticho. Těžko popsat ten pocit, něco jako když si přeležíte ruku – mravenčení, ale nesrovnatelně silnější a po celém těle. Poté jsme zažili znovuzrození, kdy se loď zase zhmotnila. Byl to největší řev co jsem zažil – řev našeho zrození. Proletěli jsme…

     Vynořili jsme se v meteorickém roji. Pár minut trvalo, než jsme se všichni probrali z bezvědomí. To se stalo osudným další větší lodi. Narazila rychle a bezbolestně do velkého asteroidu. Naráz zhaslo 500 životů. Aspoň to mají za sebou, vzdychl jsem. Naše obrovské zásobovací lodě byly taktéž v plamenech. Zbylé lodě technické podpory vymanévrovaly všechny a ta naše měla obrovské štěstí. Ztráty byly velké, ale nikdo neskrýval své nadšení, že jsme proletěli. Zprvu jsme netušili, kde se nalézáme, až ze starých map jsme zjistili velice podivnou věc. Nacházeli jsme se v pásu asteroidů mezi Marsem a Jupiterem, o žádném vyústění černé díry však v mapě nebyla žádná zmínka. Kapitán zadal kurs a my se najednou blížili k tomu dávnému mýtu naší minulosti - Zemi.

     Za půl roku jsme konečně dosáhli její střední orbity. Podle záznamů jsme očekávali pouštní planetu bez života, tak jak ji zde před věky zanechali naši předkové. Našli jsme však svět plný syté modři, překypující životem. Na malou chvíli jsme se na něj zadívali očima našich předků, přenádherný svět oceánu a dvou kontinentů. Prehistorický svět Laurasie a Gondwany. Ta černá díra nás musela vrhnout do minulosti, kde také brzy zanikne. Bude trvat ještě miliony let, než se zformují kontinenty, na kterých žili a jednou zase budou žít naši potomci.