Hovory se smrtí I

Právě jsem pojídal středeční večeři, když mě něco přimělo k tomu, abych se podíval doleva vedle sebe. Kupodivu jsem se ani nelekl. Na skříni seděl jestřáb. Tedy alespoň si myslím, že to byl jestřáb. Nejsem příliš zdatným ornitologem. Díval se na mne jasným a přímým pohledem. Nebylo v něm stopy zloby ani lítosti. Byl čistý a jasně mi sděloval, kdo se za ním skrývá. Byla to moje smrt.

     "Už?"

     Jestřáb lehce rozepjal křídla, načechral si peří a opět se na mne zahleděl. "Ne, ještě ne, klidně jez."

     "Tak proč jsi tady," nedalo mi.

     "Já jsem tu pořád, jen ty si hraješ na to, že mne nevidíš. Jsem s tebou od tvého prvního nádechu a odejdu s posledním. Opět s tebou. Zas na druhou stranu, jsem ráda, že si můžeme trochu popovídat už teď. Smrti se nestává zas až tak často, že k tomu dostane příležitost už v průběhu vašich pozemských snů. Řeknu ti, někdy mi je dost líto toho tvého spěchu. Já se musím vláčet s tebou a ty se mne ani nevšimneš. Je to trochu nevděčné. Pak, když už konečně trochu zpomalíš a můžeš mne vidět, tak se mne bojíš a nechceš jít se mnou na společný výlet. Kolikrát jsi na mne i křičel, ať jdu pryč, že chceš ještě žít. Jindy zase škemráš ať přijdu a přitom je zrovna ten nejvhodnější okamžik, abys volal Život a ukázal tak i mne, bránu k jeho milosrdenství. Ach jo. Jak myslíš, že budeš ještě dlouho spát?

     "Na tvou otázku bohužel odpověď neznám, ale všechno co mi tu povídáš vím, tam někde, a je mi líto, že tě nechávám tak samotnou. Snad už na tebe nebudu křičet až přijdeš, a snad už nebudu vyžadovat tvůj příchod, když mám vzývat Život. Slíbit ti to ale nemůžu..."

     "To jsi celý ty, slaboch a ještě sebelítostivý. Proč mi to nechceš slíbit, hm...? Bojíš se svých vlastních rozhodnutí a tak je to s tebou pořád. Já bych rád, já bych si přál, já bych chtěl, ale je mi líto, nemohu. Takhle se z toho příteli nevyhrabeš....promiň, nechala jsem se unést, ale už to trvá na můj vkus dost dlouho, ta tvoje věčná nerozhodnost, pohodlnost a slabost. Všichni se ti snaží pomoct a ty, místo toho abys to alespoň ocenil, tak skuhráš kdykoliv to jen trochu zabolí. Člověče, všechen vesmír je s tebou a tobě je to málo! Krucifix.....sorry."

     "Tak co mám dělat, aby se to změnilo?"

     "Pane Bože, už zase. Co mám dělat, tak pomozte mu chudáčkovi někdo. Víš co, třeba na mne aspoň tak třikrát denně vzpomeň. Hned ráno až se probudíš, v poledne až si budeš pochutnávat na dobrém obědě a večer, až budeš usínat. Já ti pak za odměnu připomenu, že patříme sobě a společně pak Bohu. Já silná, ty slabý, já ve své síle bezmocná, ty ve své slabosti mocný. Možná bychom s tím mohli něco společně udělat. Nesmíš však pořád jen spát. Tak prozačátek třikrát denně. Jsem tvá cesta k probuzení a ty můj kůň, který mne jednou odveze do věčnosti, pak to společně ve třech oslavíme."

     "Kam zas odlétáš?"

     "Nikam, řekla jsem ti přece, že jsem s tebou stále, jen tvoje oči už jsou unaveny a zas usínáš, ale i tak to byl výkon. Neboj, ještě se uvidíme."

     "Díky."

     Dojedl jsem oběd a vzpomněl si na radu. "Ano smrti, vím že jsi tady."

     Kdesi po mé levici zaševelila ptačí křídla a hluboko v mé hrudi na krátký, nepatrný okamžik zasvítilo světlo poznání.

    "Děkuji ti a slibuji, prozačátek třikrát denně."