Duben

Za dveřmi přešlapuje chuť májového deště, vládnou poslední dny čarodějnic, chlapci je spálí na hranici, hodí louče do starého klestí, jiskry rozprsknou vysoký oheň, ženy zachumlané do plédů malinko odstoupí, pustí jaro na lidské pole, chmýří z topolů zválí chodníky, peřiny vzlétnou, i žlutý pyl, zaběhlé včelky zabloudí na oknech, lidé jim pomůžou, třešně již kvetou, budu jich mít plnou pusu i pecek na starou pohanskou Evropu, také velké papírové ořechy, ale na ty si ještě počkám, ještě předtím nespočítaně zmoknu, nejlépe se schovám pod markýzy

a když vyrazím do ulic, nejen mezi tři sprosté věci, peníze, peníze a zase peníze, podívám se, jak kdosi řídí chaos, autobus integrované dopravy zastaví na mávnutí, nastoupím předními dveřmi, řidič veze marody z nemocnic, staré a nepotřebné lidi, někdo vstane, pustí mě sednout, poděkuji a otočím v ruce unci stříbrné mince, brnknu s ní o strunu mlhy, sednu na její ocelovou šeď, zhoupnu se, šofér zabrzdí, lidé zmizí a přijdou jiní, pomůžu stařence, podám jí spadlý kancionál, jemně, tak jako kolotočář pomáhá dětem do sedaček, zatímco výrostci znalecky okouknou roštěnky,

i já se před lety zakoukal do holky ze střelnice, na vesnické pouti jsem střílel do špejlí, dokola a zase dokola, běhal si pro peníze a večer, když jsem všechny své drahé z rodiny ožebračil, přišel někdo od ní a udělal mi pěstí monokl na oku, jeho barvy mě deklasovaly, také bílé tričko, červené trenýrky, Jarmilky a když jsem v nich vybíhal na strahovské cvičiště a ukazoval, jakéže to umím cviky, pro svou lásku, která si mi čistě náhodou sedla na ruku, jednou, když promítali barevný poetický film, i ona cvičila, dusala Bránou borců, tolik jí to slušelo,

ale nejvíc Boženě Hladíkové, ta její emailová brož na gymnastickém úboru, učitel Dalibor Janek mě držel za ucho, byl jsem v předklonu, když se zastavil před jejími prsy, potupně mi svíral boltec, spolužačka strkala svůj pyšný hrudník blíž a blíž, ach mé oči, je to už dávno,

když maminka zatopila v kotli, umyla mě ve škopku, oblékla do zapůjčených modrých šatů, šel jsem do tanečních, vzpomínám na židovské rodiny jak strojily své dcery, také jak se balily na cestu do Izraele, jedl jsem jejich maces, podezřele nakoukával do hrnců s prádlem ve kterých vařily hodiny vajíčka, líbal jim pod platany Ruth Ševcovicovou, poslední den před odjezdem a pak, když jsem si dal k obědu nudle s mákem a u kamaráda Fraňka stopečku pálenky, vedli jsme řeč, jak Židé souloží přes kapesník a dostal okamžitý průjem, hned jak jsem vzal z knihovny rodičů výtisk „Umění milovat“,

ještě teď slyším výstřel slečny Kapinusové na branné výchově, spletla si terč a suplující fyzikář Zika překvapeně vydechl, vidím ho padat do trávy, naříkat, stejně tak vidím Boženu Hladíkovou na chmelové brigádě, táhnou mě s Kapinusovou mezi štoky, osahávají, svlékají si trička a sedají mi na klín a když se v hodině fyziky uvelebila na školní lavici, ukázala nahé nohy a drze se podívala profesorovi do očí, naříkali jsme s ním, věděl jsem, že ji nikdy nedohoním, unikala mé sexuální neobratnosti, její brož se mi vzdalovala a vzdalovala

a když má jiná láska, slečna Křivohlavá, potkala na ulici osud, dala se s ním do řeči, vzala si od něho adresu, byl jsem u toho, když mi na letišti v květnu 1968 tekly slzy, mával jsem na rolující lesklý plech, zmatený a opuštěný, chodil pasáží Fénix sem a tam,

zatímco Leonid Iljič Brežněv mazal kulové čepy u svého BéVéPé, doplňoval oleje, zkoušel zásobník kulometu a když jsem ho v srpnu 1968 potkal v Praze, bál se, že jsem ho dekonspiroval, chtěl mě zabít, položil mi samopal na břicho a texasky se mi samovolně sesouvaly, mimoděk jsem učůrával, provokoval mě a pokoušel, chtěl, abych ho pozval domů na čaj, cítil jsem pálivou hlaveň přes košili, dinosauří motor brblal na volnoběh, den stvořený pro lásku nesl růže na talíři, trčel do horké noci a když mi odstředivé síly nahodily šanci, politruk se odtrhl, máchl rukou, sklopil hlaveň

utíkal jsem, zaklel ho, a když později, zpitý mocí a obklopený kamarilou gerontů, poslintal vzrušením kotouče filmu, sluhové mu pouštěli v dolby surroundu příběh skučící laně, její zaschlou krev v zubech psů a když si ho našla smrt, spadla s ním rakev nejen za můj strach a maková pole Afgánců, zbourala rumělkové zdi Kremlu, přišla nahá svoboda, byl jsem na ní sám, také mě ujížděly roky, škoda, že nejsem rybářem v Universu, že neumím namalovat pocity, jejich vůni, půdorysy postav, teplo a zmrzlý Mars