Nesetkání

A my se zase nepotkali.

Jak to asi děláme,

Že se pořád tak dokonale míjíme.

Pro nás dva neplatí žádné náhody.

Jen pomysli, kolik lidí se denně náhodně potká.

Všichni se potkávají, jak na běžícím pásu.

Všichni se všemi, jeden s druhým, čtvrtý s pátým.

Někdy mám pocit, že jsem tě už už zahlédla v davu,

Ale vždycky to byl někdo jiný.

Někdy mám pocit, že jdeš jen několik kroků za mnou,

Ale raději se neohlížím. Co kdybys to třeba nebyl ty.

A nechci se spokojit tím, že tě potkávám jen ve svých snech.

Takže možná zítra, nebo pozítří, snad za týden, ale možná až za dalších pět let.

Nevím, jak budeš vypadat, ale moje staré já tě pozná, když už mi oči neslouží tak dobře, jako dřív.

Už pět let pozoruju svůj mobil a říkám si, že bych ti měla zavolat. Ne. Raději poslat zprávu, protože

Kdybych uslyšela tvůj hlas, mohla bych přijít o další iluzi.

Ale musím hrát tu bláznivou hru. Chodím po bytě a počítám obkladačky. Mám, nemám, mám, nemám.

Nespokojena kráčím k polici s květinami a vše se opakuje. Mám, nemám, mám, nemám, mám, nemám.

Stále nejsem spokojena. Na řadu přicházejí videokazety, pěkně seřazené pod televizí. Opět smůla.

Rozhodla jsem se, že té pitomé hře prostě nebudu věřit a dám na své pocity. Se srdcem někde na samém okraji

Hrudního koše jsem uchopila telefon a začala vyťukávat přání k narozeninám. Docela slušná záminka,nemyslíš?

Se stisknutím posledního o.k ze mne vyprchal snad veškerý život. Dokonce jsem se přistihla při tom, že nedýchám, ale kdo by v takovou chvíli myslel na dýchání.

Už je to 24 hodin a já stále čekám na doručenku. Nepřichází. Kam jsi zase zmizel?

Ještě dál ode mne? Na druhý konec světa? Nebo jen někam, kde prostě není signál?

To přece není fér. Je tolik způsobů, jak se nesetkat a já myslím, že jsme je ještě všechny nevyčerpaly.

Možná ještě nepřišel náš čas. A možná, že už nikdy nepřijde...