Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seZ Akiho nočníčku - Neratovská anabáze
Autor
Aki
Někdy v půlce května mi přišel mail, oznamující, že se konečně našel někdo (Míca), kdo zorganizoval třídní slezinu… Po 10 letech od matury… Šmarjá, toto letí… Jelikož jeden ze spolužáků (Houmr) bydlí celkem nedaleko, dohodli jsme se, že v rámci ušetření za benál pojedeme spolu… Kamenem úrazu se pro nás stalo to, že ona slezina měla proběhnout na jakýsi chatě v Neratově, což je taková maličká osada u polských hranic…
V pátek odpoledne vytáčím Houmrovo číslo, abychom se domluvili, co a jak. Hovor probíhal asi následovně:
“Zdar Houmre, tak v kolik vyrazíme? Já bych to viděl na něco lehce po šestý…”
“Zdar Šépo, může bejt, až budeš v tý naší díře, tak mi zavolej, budu tě navigovat…. Hele a co si bereš s sebou?”
“No co… Spacák stačí, ne?”
“A co půllitr, vole?”
“No jo, vidíš vole, eště že tě mám… Tak opravuju - spacák a půllitr…”
Věren svý pověsti nejdochvilnějšího jedince třídy dorážím o půl osmý k Houmrovi. Cestou ještě stihnu koupit nějakou mapu, jelikož ta předchozí se mi z auta nějak vytratila. Asi stopařka nějaká… Počátek naší anabáze probíhá naprosto hladce. Až do Žamberka máme všechno pod naprostou kontrolou. Tam někde narážíme na první překážku - jeden ukazatel je totálně zarostlej korunou stromu, tak musíme normálně zastavit a vystoupit, abychom zjistili, kam dál… V zápětí zjišťujeme, že mnou zakoupená mapa je nám úplně na hovno, poněvadž v ní není ani žádnej Neratov, ani žádný jiný prdele okolo něj… Jakž takž se nám ale pořád daří držet směr Polsko… Když po nějaký době začínáme ztrácet pocit neochvějný jistoty, kolektivně usoudíme, že by bylo dobrý poslechnout Mícovy instrukce a otázat se domorodců. Odchytíme nejbližšího… Tomu po zaznění názvu Neratov zasvítěj očička, pusu roztáhne do širokýho úsměvu a mávne před sebou rukou: “Róóóvněěěěééé…”
Nejsme si vůbec jistý, jestli to má zrovna tenhle domorodec úplně pod kontrolou, ale momentálně nám nezbejvá nic jinýho, než mu důvěřovat… Po cca 15 kilometrech dojíždíme konečně do nějaký díry, kterou máme i na mapě. Radost z toho, že konečně zase víme, kde jsme, nám kazí jen detail, že nás ten blbec poslal úplně na druhou stranu.
Zastavujeme tudíž další přátelský domorodce, abychom zbytečně nebloudili… Jenže tyhle přátelský domorodci se zase tvářej, že jméno Neratov slyšej prvně v životě, takže vyrážíme dál sami, řídíce se tou debilní slepou mapou, ze který se dá vyčíst akorát to, že Polsko je na sever…
Po hezký řádce dalších kilometrů, kdy se staženým okýnkem pro jistotu kontrolujeme, jestli ptáci zpívaj pořád ještě česky, však konečně jásáme - Bartošovice! Radost nám opět nevydrží moc dlouho. Za odbočkou na Neratov narážíme ceduli, značící slepou ulici s dovětkem, že silnice Jakási Prdel - Neratov je uzavřená. Jelikož na tý naší mapě není ani ona Prdel, ani Neratov, rozhodneme se strategicky pro objížďku… Magický benzínový oko o sobě už hezkou chvíli dává vědět, ale nás to nechává v klidu. U první benzínky přece natankujeme… Prdlajs… Věřili byste tomu, že v pátek večer nenajdete v celých Orlických horách jedinou otevřenou benzínku? My tomu taky nevěřili…
Řítíme se teda po úzkých silničkách, o reflektory drtíme nekonečný stáda komárů… Když tu náhle zříme ceduli s turistickou mapou. Zahvízdaj brzdy a počneme mapu studovat. Hned je nám jasný kudy kam, Houmr si pro jistotu vyčadí jednu kusovku a vyrážíme optimisticky kupředu… Po několika stech metrech zjišťujeme, že máme paměť oba úplně na hovno, jelikož už ani jeden nevíme, na co máme jet… Nicméně se nám jakýmsi zázrakem podaří úspěšně dojet až k dalšímu ukazateli na Neratov. To, že kousek za ukazatelem je opět naše stará známá cedule “Silnice Jakási Prdel - Neratov uzavřena”, nás už nemůže rozhodit. Vzhledem k tomu, že pod cedulí je dodatek “Linkovým autobusům vjezd povolen”, rozhodneme se během chvilky, že se naše Mazda změní na příštích pár minut na linkovej autobus Chrudim - Neratov. Ručička benzínoměrka se už dávno ležérně opřela o krajní zarážku, takže abych ušetřil poslední zbytky benzínu, snažím se na tom tankodromu neřadit níž než na trojku, což se projevuje občasnýma rojema jisker od podvozku.
Ve chvíli, kdy se Houmra začíná zmocňovat paranoia, že jsme to už určitě přejeli, se před náma jako zázrakem vyhoupne cedule Neratov. Najít popisovanej kostel je už hračka, jelikož tam kromě něj a dvou dalších baráků nic jinýho není. Poprvé taky spatříme Mícovy tajný skautský navigační značky. Poslední kopeček jsme dojeli snad už jen na benzínový výpary, ale měli jsme radost určitě větší, než Rakoncaj na Everestu. Těch 140 najetých kilometrů (zpátky to byla slabá šedesátka) a něco přes 3 hodiny času za to vážně stálo…