Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seRozprava na obranu básnictví, zvláště pak moderního
Autor
Vyjan
Se zájmem jsem si přečetl zamyšlení BorisCveka o smyslu, či nesmyslu moderní poezie. A protože na rozdíl od něho moderní poezii ctím a nepovažuji ji za nesmyslnou, chci polemizovat. A protože mě zkušenost naučila, že polemika na internetovém serveru je věc marná, že se zde názory ztrácejí v balastu keců, nehodlám rozpoutat diskusi a svůj názor prezentuji jako úvahu.
Začnu tím, v čem s Borisem souhlasím. Moderní poezii dnes čte žalostně málo lidí. Nevyvozoval bych z toho ale, že je špatná. I v 19. století četlo poezii méně lidí než romány. Jenže se celkově víc četlo , neexistovala konkurence jiných médií. A proto pokud vytrhneme absolutní počet příznivců poezie 19. století a postavíme proti absolutnímu počtu dnešních čtenářů poezie – dostaneme svědectví o katastrofálním propadu; jenže od falešného svědka. Teprve poměr čtenářů poezie 19. st. ku všem čtenářům 19. st. srovnaný s poměrem dnešních čtenářů poezie ku všem dnešním čtenářům nám může poskytnout číslo, které bude směrodatné.
Souhlasím také s tím, že existuje celá řada grafomanů, kteří za tzv. moderní poezii skrývají vlastní výpovědní impotenci. Internet je pro tyto grafomany přímo ideální líhní. Jsem také přesvědčen, že mezi čtenáři moderní poezie je řada snobů, kteří obdivují jen blýskavý povrch, jelikož do hlubiny nedohlédnou. Upozorňuji však Borise, že grafomani a krátkozrací snobové se houfují i kolem té jeho „smysluplné“ poezie: grafomani hlásající banální formulky, ztvárněné ohrkanými prostředky a připitomělí slepýši kejhající nadšením nad důvěrně známým tématem a důvěrně známým výrazivem.
V některých věcech však již s Borisem nemohu souhlasit ze zásady. Například s jeho touhou nacpat poezii do jasně vymezených kotců a králíkáren, ať již se jmenují Ismy, Smysluplnost, Srozumitelnost pro lidi, či jakkoli podobně. Pokud jde o Ismy, tak to je naprostý podvod, zčásti literárních pitevníků, zčásti prodavačů umění, kteří potřebovali čas od času nahradit jeden ismus starší druhým novějším, aby snobi zbožně zdvíhali zraky a klopili prachy. V podstatě existuje jediná moderní poezie – zrozená v Baudelairovi, Poeovi, chcete-li také ještě v Novalisovi, ale bezpochyby i v našem Máchovi. Probůh, vždyť přečtěte si Máj, ale napřed zapomeňte na všechny ty kydy o významu díla, kterým vás nakrmili vaši učitelé. To je přímo manifest moderní české poezie: jediným jeho smyslem je odhalení falešnosti všeho, co dává smysl na povrchu – pravda je složitější, blíž k ní má šílenec či k smrti odsouzený, než rozšafný pantáta s jasně srovnanými myšlenkami.
Ale zpět k moderně. Rostla nám dál – nejlépe se jí dařilo ve Francii – tam na ní narostla velmi bohatá větev s Rimbaudem, Mallarméem, dejme tomu taky s Verlainem, hned za nimi se řadili Apollinaire, Valéry, ale taky Eluard, snad Desnos (rozhodně ne všichni surrealisté, ti nejsurrealističtější z nich byli zpravidla tak poslušni doktrín, až přestali být umělci, sám Breton je umělcem spíš jen tam, kde hřeší proti vlastním zákonům). A k nim se řadí další, nezávisle na ismech, které je mají rozdělovat: Trakl, Benn, García Lorca, Guillén, Ungaretti, Montale… Nebo v české literatuře? Březina, Deml, Hlaváček, Karásek, Nezval, Halas (Co ty by sis tak asi, Borisi, počal s jeho básní Nikde?), taky Holan, raný Závada a Zahradníček. Po válce Kolář, Diviš, částečně Kainar, Wernisch, Gruša… S modernou zmohutněl taky její hlas, co autor, to nový přístup, hledání osobitého tónu, který by řekl víc, než co řekli ostatní. Proč chtějí moderní básníci mluvit každý jinak a jen za sebe? Protože moderní společnost tlačí na lidi, aby mluvili všichni stejně. Moderní masová společnost navrhuje rázná jednoduchá řešení: úplná, rozumná, konečná. Například nacismus. Nebo komunismus. Nebo současný konzumismus: jsi nešťastný – něco ti chybí: máš už šampon? Máš už prací prášek? Máš už ty správné předvařené, instantní názory? Hlavně mysli jednoduše, srozumitelně (tj. kontrolovatelně, testovatelně). - Proti tomuto zhovadilému ovládání jazykem se staví moderní poezie už asi 150 let. A třebaže celou tu dobu ji její nepřátelé nazývají zbytečnou a škodlivou, třebaže ji zesměšňují a banalizují, ona funguje dál. Nestřídá tedy ismus ismus, móda módu, jak se nás snaží přesvědčit obchodníci: existuje jediný velký styl současné epochy – a to je moderní umění.
BorisCvek moderní umění nechápe, proto ho odmítá. Nejsem jeho nepřítel, ani nejsem inkvizitor, abych ho za to uvrhl do klatby. Raději bych chtěl blíž Borisovi i druhým podobně smýšlejícím aspoň trochu naznačit, že moderní báseň není nesmyslná ani svévolná. Má jen jinou, a to poměrně složitou strukturu. Nejstarší poezie (starověká až ranně renesanční) byla jednodušší, protože přirozeně respektovala jednotu obsahu (v Borisově terminologii „smysl“) a formy (to nejsou jen slova, rytmus, rýmy, to je zvláštní slovosled, to jsou konstantní přívlastky, to jsou topoi, to je hledisko vyššího či nižšího stylu, pravidla žánru, atd., atd. atd). Novověk nás této jednoduchosti zbavil: racionalismus přinesl kouzlo analýzy, kouzlo rozboru. Básnické slovo přestalo být chápáno (rozumějte ve významu uchopování jako celku), začalo být roz-uměno (tedy rozebíráno umem, potažmo roz-umem). Lidé zlenivěli vůči starým formám, chtěli vše jednoduše, srozumitelně. Dostali plochost, dostali přibližnost, banálnost, návyk. Do největších zrůdností dospěly baroko a klasicismus: tady totiž se vytvořil paralelní jazyk poezie, již bylo možno jednoznačně překládat do jazyka běžného. Obsah se rázně oddělil od formy, poezie byla degradována na nezávaznou společenskou zábavu, obdobu hry na schovávanou. Hodnotila se elegance, půvab, průzračná jasnost, ladnost pohybu. Do těchto her s velkým třeskem udeřil pak romantismus, aby je rozmetal. Jenže ve svém hněvu si romantismus zvolil špatný cíl: totiž rozum. Namísto něho byl nastolen absolutismus srdce. Namísto rafinované hry autentičnost. Jedna věc ale v poezii zůstala – jasnost, přímočarost, jazykový výraz přímo protokolární. Výsledek se projevil velmi brzy: většina romantiků uvázla v nových kulisách, kliše, postojích. Zkrátka: hra zůstala stejná, jen kulisy se nově natřely. Ale objevují se i nové, buřičské typy, které se zdánlivě rouhají doktrínám diktatury srdce: Novalis ve svých úvahách hovoří o matematice básnictví, o matematice temnoty. Poe podrobně analyzuje vznik své romantické básně Havran – nerodí se mu z autentického zážitku, nýbrž opět z temnoty nevědomí. Temnotě však tvar (nikoli však prosvěcující smysl!!!!) dává rozum. Přichází Baudelaire, aby začal odkrývat krásu jedů, hniloby a smrti. Ne svévolně intepretovat věci ohavné jako krásné ( stylem „já to tak nějak cítím“) – Baudelaire je skutečným Kolumbem ve Světě Nové Krásy za Oceánem Ošklivosti a Zvyku.
V čem spočívá podstata této Nové krásy? Že je temná, že je skrytá. Nemůžete ji vystavit prudkému slunci jednoznačně jasného rozumu. Nemůžete ji rozříznout ostrým laserem logického soudu. Pomaličku, jako polomrtvé ptáče, ji uchopujete a vytahujete (chráníce ji přitom vlastní kůží) z křovin povrchní ohavnosti.
Jak tedy lze přistupovat k moderní básni, abychom jí skutečně pochopili? Především si musíme uvědomit, že moderní báseň je návrat do stavu jednoty obsahu a formy, zbavuje poezii její dlouhodobé služebnosti vůči praxi a každodennosti. Nová báseň je opět božská a taky zá-zračná (tj. postihující to, co nelze vidět pouhým zrakem, co je až za zrakem). Nová báseň má složitou strukturu: její obsah složitě souvisí s rytmem, hláskovou skladbou, syntaxí, napětím mezi syntaxí a veršem, napětím mezi volným a vázaným veršem. Tak například slovo „poklad“ není v moderní poezii jen jistým pojmem označujícím jistou „sumu cenných předmětů, deponovaných na skrytém místě“, nýbrž vyjadřuje i souvislost se slovem pokládat a všemi jeho významy (1. klást na nějakou plochu; 2. pokládat otázku; 3. omylem pokládat za něco jiného, atd). Tyto významy se vzájemně nevylučují, působí asociativně, tedy se spojují – kde dochází ke kontaminaci (zatemnění), právě tam se zaměří pozornost čtenáře a se zvýšeným úsilím vnímá čtenář intenzívněji. Slovo poklad má také svůj zvuk: první slabika duté „po“, implikující zvuk dutého nárazu (opět interpretujme: přiklapnutí víka? Hrouda dopadající na víko? Nebo naopak náraz rýče hledačova?), druhá slabika „klad“ zazní naopak ostře, kovově (je to cvaknutí zámku, nebo zařinčení cenného obsahu truhly?). Tím však složitost významu slova poklad zdaleka není vyčerpán. Jiný je význam slova v trochejském metru (chovám v srdci poklad zlatý), jiný v jambu (já poklad zlatý v srdce schoval) či daktylu (poklade v srdci mém schoulený). Jinak slovo vyzní v sousedství slabik spíš dutých, jako je „po“, jinak v sousedství slabik spíš zvonivých, jako je „klad“. Už jen z pouhého zvuku hlásek tak můžeme přečíst, jde-li více o hledání v temnotě či zvonivou radost nálezu. A protože jde o kvality citové, čtenář je vnímá o to silněji, jestliže báseň neprojde pod zplošťujícím rentgenovým paprskem věcného, pojmového rozumu.
Toto místo mi umožňuje jen málo prozradit o struktuře moderní poezie. Beztak mnozí se sem až ani nedočetli a vy trpělivější, už asi taky vnímáte nepozorněji. Nepůjdu proto dál za demonstraci na slově „poklad“. Koho o tomto zajímá víc, doporučuji vynikající knihu německého romanisty Hugo Friedricha Struktura moderní lyriky, která by měla vyjít v nakladatelství Host koncem tohoto roku.
A na závěr ještě k demonstraci básněmi, kterou provedl BorisCvek. Nepodařilo se mu přesvědčit mě, že je báseň významově sdílná méně odolná zásahu do struktury, než báseň významově temnější. Debatu pod Borisovým textem jsem nečetl – pokud tedy tam označil, která báseň je pravá a která upravená, já to neviděl. Ani jednu z obou básní neznám, autora nanejvýš tuším. Přesto poznám, co je hodnotná báseň a co upravený podvrh. Tím spíš, že BorisCvek projevuje mimořádnou necitlivost pro češtinu (viz „Jádro mé kritiky mohu shrnout…“ nebo „veškerý smysl se do ní [do poezie] musí vložit čtenářem“ aj.), ale dokonce i tupost vůči básnickému rytmu. Jinak by nemohl v úpravách první básně použít „Na to“ (1/10), „hajný“ (2/8), „zlořád“ (3/8), „řinčení“ (5/3) „otec“ (5/8) a „vědomí“ (5/10), protože mu svým počtem slabik rozbíjejí rytmus a jsou proto nápadné jak prase na plese. Je tedy jasné, že pravá je báseň 4.
U druhé básně to není tak okaté, protože báseň je ve volném verši. Přesto pozor, má velmi vzrušující rytmus. Rytmus tepající protikladem vidění a nevidění, podobnosti a záměny. Pravá je bezpochyby verze číslo 2, vše ostatní jsou mizerné paskvily někoho, kdo svou vlastní nemohoucnost vůči moderní poezii vydává téměř za posvátný hlas lidu. Pokud nerozumím, nejsem blbý já, blbé musí být to, čemu nerozumím.
Ve 20. století bylo dost takových jako ty, Borisi. Bohužel někteří získali dost moci na to, aby knihy, kterým oni sami nedorostli, prohlašovali za zvrácené a úpadkové, zakazovali je, pálili, drtili ve stoupě. Pan Hitler. Pan Goebbels. Pan Stalin. Někteří byli i vzdělaní – třeba pan Nejedlý, ani to nechrání před jistým druhem intelektové slepoty. To není dobrá společnost, Borisi.
Na efektní závěr kašlu. Ještě snad to, Borisi, že tisíce knih poezie u nás každoročně nevychází. Zeptej se vydavatelů i knihkupců. Jsou to pouze desítky titulů, z toho velká část vychází vlastním nákladem autora.
A úplně nakonec: prosím klaku, která se právě chystá mi tleskat, ať jde do prdele a neopruzuje výlevy nadšení. Rovněž nadávky na moji adresu posílejte přímo jako zprávu autorovi. Na tomto místě se vyjadřujte pouze vy , kteří máte k věci co říct. Děkuji. Howgh.