Dítě s chůvami

Bylo, nebylo, stará kolébka

v komnatách, kde v zimě

zatéká, a vítr čaruje

se zarudlými dlaněmi

mladé služebné tak podivně,

že jsou až bílé. V tom čase

právě stékala první krev

z jejího těla. Smotek hadýrku

ráno přepere, a zítra celý den

bude vlát v zádvoří,jako vzkaz,

že už je žena. Žena. Chůva usnula,

a trochu chrupe, kdoví, o čem zdá

takhle staré ženě? To přece já,

mladá, zavlhlá, jsem vymyslela

svět, kde žena je volavkou,

podobna rákosí, ve kterém

se brouzdá, je pulcem na hladině

rychle, rychle, za sluncem.

A dítě v kolébce zahlédlo

kmit bílých křídel, a černý

vdovský čepec. Natáhlo ruce

k těm dvou měkkostem, tak teplým

na tomhle světě, kde žena

je čímkoliv .