NETYPICKY ZASE NA NÁDRAŽÍ.

Jedno sobotní ráno mě hezké počasí zlákalo na výlet. Měl jsem v plánu vyjet si někam za město vlakem. K mému překvapením zakoupení jízdenky i následná chůze na nástupiště proběhla bez nějakých incidentů, kterých jsem pár v minulosti na nádraží zažil.

  Nástupiště bylo plné čekajících lidí. Dostal jsem spásný nápad a plíživými pohyby se mě podařilo dostat se na druhou stranu té koleje, kam měl přijet vlak. Dost čekajících lidí na mne užasle hledělo a tak jsem se ukryl za stojící vagóny. Kolemjdoucí posunovač nezůstal jen u dívání a znenadání začal nadávat. Pak následovala honička   pod i mezi vagóny. Naštěstí brzy přijel vlak. Obtěžkán lodním kufrem a batohem jsem naskočil na stále jedoucí vagón. K mému překvapení na něm nebyly dveře. Za okamžik mi došlo, že se jedná o nákladní vagón.

  Seskok a dopad na nástupiště byl dost nepříjemný. Nějaký čekající muž, který si v klidu četl noviny,  byl mnou sražen. Jeho dýmka,  co měl v ústech,  se náhle ocitla v mých, ale tou stranou dýmky se nedalo bafat.  

   Zmaten a se zaraženými novinami na hlavě jsem vrávoral po nástupišti. Hlava se mi halila do dýmu, což mělo za následek ztrátu orientace. Náraz následoval vzápětí, načež nějaká cedule dopadla přímo na mou hlavu. To mě na okamžik uzemnilo.

„Prosím vás,  pane,  kam budete tu ceduli věšet? Já nevím,  na kterou kolej přijede vlak do Brna,“ oslovila mě postarší žena.

„A jak to asi mám vědět já? Já do Brna nejedu.“

„No, vy tady máte ty cedule na starost,  ne?“

„To bude omyl. Nějaký uličník ji shodil a tak ji jen dávám iniciativně nazpátek,“ řekl jsem přesvědčivě.

„Aha. A kde byla?“

„To vím docela přesně,“ zněla má lež, že by se dala tisknout. Poté jsem se postavil na odpadkový koš a snažil jsem se ceduli  zavěsit.

„Proč ji zrovna dáváte vpravo?“ ptala se žena.

„Asi tam byla, ale můžu jí dát klidně nalevo.“

„No, když tam byla.“

A tak jsem ji tam zavěsil a žena spokojeně odkráčela. Mne v tu chvíli opustila rovnováha. Následovalo balancování na odpadkovém koši, který se náhle převrátil na bok. O chvíli později jsem na něm běžel napříč nástupištěm a vyrovnával rovnováhu za pomocí koštěte, které se mi podařilo vzít vrávorající uklizečce, která měla vypito.

„To se s vámi ten koš zakutálel z cirkusu,  ne!“ vyhrkl na mě jeden čekající muž.

„To víte,  nějak se zabavit musím, než přijede vlak,“ zněla má odpověď a kupodivu mně to běžení na odpadkovém koši šlo, ale jen do té doby, než se objevily schody vedoucí do podchodu.

  Rachocení kutálejícího se koše a nadávky lidí, kteří šli po schodech, se ozvalo vzápětí. Byla smůla, že nějakým řízením osudu se mi koš narazil na hlavu. Nevím přesně kam jsem vrávoravě šel, ale tu a tam jsem zakopl o koleje či narazil do vagónu. Mojí chůzi ukončil velký náraz,  po kterém odpadkový koš opustil mou hlavu. 

  Pak se mi naskytl pohled na výpravčího,  zaraženého z velké části ve skříni. Letmý pohled prozrazoval, že se nacházím v jeho kanceláři. Současně s tím se venku ozvalo hlášení o příjezdu vlaku, který jel tím směrem,  co jsem chtěl jet i já. Po vyběhnutí ven mému zraku neunikl přijíždějící vlak. Aby mně neujel, tak jsem naskočil na vozík a rozjel se s ním přes koleje k onomu nástupišti. Hned na to se za mnou ozval rachot a uviděl jsem velké množství zapojených vozíků, které napříč zatarasily kolejiště i nástupiště. Pak se mnou vozík vjel do podchodu a protože jízda po schodech nebyla moc ideální,  po několika převratech mi nezbylo nic jiného, než lehce otřesen běžet podchodem, přičemž jsem v rukách stále svíral volant.

                                           KONEC PRVNÍ ČÁSTI